Tahle knížka není cestopisem. V mém vyprávění jenom zachycuji pár subjektivních postřehů, dojmů, zážitků a příhod náhodně doplněných úvahami o životě a zejména o rozdílech ve způsobu života a žebříčku životních hodnot mezi euroamerickou a indickou, potažmo východní kulturou. Každý na svých cestách objevuje něco jiného. Někdo miluje architekturu, památky, dějiny, jiný přírodu, další jezdí do ciziny kvůli levným nákupům zboží a služeb. Někteří kvůli levným sexuálním službám. Jsou tací, kteří jezdí do ciziny za sportem a další zase kvůli lenošení pod palmami na plážích teplých jižních moří. Já cestuji kvůli setkání s lidmi. Zajímá mne jejich způsob života, jejich hodnoty, jejich starosti a radosti. Miluji setkání se všemi druhy lidí. Bohatými i chudými, vzdělanými i negramotnými, bílími, žlutými i černými. Ti chudí a méně vzdělaní mne zajímají víc, protože jejich život se od našeho víc liší. Prostě jsou exotičtější. Udělalo by mi radost, kdyby se mi podařilo v některých možná trochu ustrašených obyvatelích české kotliny vzbudit odvahu a zájem o cestování do exotických zemí. Rád bych se pokusil dát jim návod na zajímavé nezávislé cestování bez drahé, svazující a osobní iniciativu omezující asistence cestovních kanceláří. Odměnou jim budou vlastní, autentické zážitky.

            Když jsem se v roce 1990 vrátil ze své tříměsíční VELKÉ CESTY stopem po Spojených státech, ptali se mě kamarádi, kam se chystám příště. Abych jim udělal radost, řekl jsem, že do Indie. Nechystal jsem se nikam. Z americké cesty jsem si přivezl tolik silných dojmů, že jsem z nich mohl dlouho žít. Navíc jsem začal tvrdě pracovat a na cesty nebylo ani pomyšlení. Ta Indie ve mně ale celá ta léta dřímala. Pak už té práce bylo příliš a já si uvědomil, že je třeba zvolnit.

Od února do května je na úrodných pláních kolem Gangy nesnesitelné vedro, sucho a prach. Od května do září je vedro ještě větší a k tomu pořád leje. Tak jsem se vydal na moji novou VELKOU CESTU 15. října 2004.

Známý cestovatel Ivan Brezina píše ve své knize Cesta na východ hluboké moudro:

Mnoho zvyklostí a obyčejů cizí kultury připadá člověku ve srovnání s jeho vlastní kulturou skandálních, neobvyklých, nesmyslných, nelogických a hloupých jen proto, že jejich pravému významu a smyslu nerozumí. Ničemu, co na cestě uvidíte, se proto nedivte a nehodnoťte to středoevropskýma očima. Sebepodivnější zvyky, hygienické normy, náboženské obřady atd. mají v kontextu odlišné kultury svůj účel a význam. Jak už dávno pochopili kulturní antropologové, jednotlivé lidské kultury mezi sebou prostě nelze srovnávat. Neexistují kultury „nižší“ a „vyšší“ ani žádná měřítka k posouzení toho, co je objektivně špatné, nemravné a primitivní. Ukazatelem pokroku a vyspělosti země není demokratické státní zřízení, svobodné volby, splachovací záchod, auto ani lednička. Podle některých názorů je i sám pojem „pokrok“ zavádějícím vynálezem naší agresivní euroamerické civilizace, sloužící jen k získání převahy nad zbytkem světa. Je dobré si uvědomit, že v době, kdy se ještě praotec Čech toulal kdovíkde, fungovaly v dnešní Indii neobyčejně vyspělé městské státy. Východní mudrcové produkovali umění, literaturu a filozofii, o kterých se tehdejším evropským „divochům“ ani nesnilo. Domorodci z indonéských ostrovů, kteří žijí v pralesních chýších, chodí oblečeni v sukních z listí a věří v duchy, nejsou primitivní ani zaostalí. Jsou prostě jen jiní. Vyznávají odlišné, ale stejně dobré systémy hodnot, jako my. Primitivní a omezený pitomec je naopak ten, kdo je chce „zcivilizovat“ anglickými školami, hamburgery, vírou v Ježíše Krista, sledováním televize a zaváděním domů s ústředním topením. Misionářů a spasitelů, kteří si myslí, že Asie čeká jen na jejich náboženská, ekonomická, ekologická, zdravotnická a jiná moudra bohužel potkáte na své cestě mnoho. Svět přitom nejvíc ničí právě tito omezenci, kteří se jej v dobré víře snaží vylepšit a spasit svou „jedinou pravdou“.

Pojďme se divit

            Ta krásná a lidská moudra Ivana Breziny vám cituji nejenom proto, že jsou pozoruhodná. Jejich ocitováním chci také vyvážit skutečnost, že já se v Indii, Asii i v jiných mimoevropských zemích, v rozporu s radami Ivana Breziny, divím rád. A co víc, já do exotických zemí jezdím hlavně proto, abych se tam divil. Pokud se v některé zemi divím málo, je to špatné a už víckrát tam nepojedu. Neuposlechnu radu Ivana Breziny a budu Indii hodnotit evropskýma a dokonce i středoevropskýma očima. Ono to totiž ani jinak nejde, když je člověk majitelem středoevropských očí. Člověk by někam měl patřit. Jinak hrozí, že se stane vykořeněným kosmopolitou. A pokud člověk někam patří, je těžké nedívat se na věci ze svého úhlu pohledu. Kdybych se na všechno uměl dívat z nadhledu a neměl naše středoevropské měřítko, tak bych vám ani nemohl popsat ty úžasné rozdíly mezi Indií a Evropou. Vždyť právě kvůli těm člověk cestuje, ty jsou nejzajímavější. Pan Horníček říkal, že ani v osmdesáti ještě nemá vydivíno a proto zůstává mladý. Naproti tomu někteří mají ke své škodě vydivíno už ve dvaceti. Takže se pojďme divit.

Chvála evropské civilizace

            Od mládí jsem měl nepřekonatelnou a v našem totalitním domově neukojitelnou touhu cestovat a poznávat jiné národy, jejich zvyky a životní styl. Kritizoval jsem a stále kritizuji poměry v naší zemi v přesvědčení, že by se to dalo dělat lépe. Ano, je u nás v Čechách a v Evropě co zlepšovat. Náš systém vlády a životní styl má daleko do dokonalosti. Potom se nám otevřel celý svět a já začal realizovat svoje sny o poznávání zvyků a životních stylů jiných národů. A výsledek? Po dlouhém cestování, pozorování, diskutování a přemýšlení jsem dospěl k názoru, že je ve světě opravdu mnoho pozoruhodného a hodného následování. Ale navzdory tomu a navzdory prohnilosti a nedokonalosti té naší staré evropské civilizace je ta naše civilizace ta nejlepší. A nejenom proto, že je to naše kultura, náš domov. Vždyť milióny a milióny lidí ze všech koutů světa sní o životě po evropsku, americku nebo australsku. Pravda, mnoho našich soukmenovců sní o romantickém a snad ekologickém životě někde jinde. Ale ruku na srdce. Jsou ti, kteří své romantické sny o životě někde jinde uskutečnili, dlouhodobě šťastní? Je prostředí a životní způsob v méně rozvinutých zemích ekologičtější, ohleduplnější k přírodě a lidem? Vnucuje se mi neodbytný dojem, že pravý opak je pravdou.

            Setkal jsem se s Evropany, kteří naší evropské civilizaci nemohou přijít na jméno a vidí na ní hlavně to špatné, zatímco v Jižní a Jihovýchodní Asii vidí převážně vše dobré. I já vidím na naší evropské civilizaci mnoho špatného a dokonce bezvýchodného. Na rozdíl od mnoha jiných ale nemohu připustit, že Východní kultury jsou lepší než ta naše, byť v mnoha ohledech prohnilá. Zdá se mi, že je toho málo, co je ve východních kulturách lepší než v té naší a pokud to vypadá, že přeci něco, mám obavu, že to lepší tam na Východě vyrůstá z nezměrné bídy a utrpení. Vždyť nouze naučila Dalibora housti.

Naše civilizace je přitahuje, jako můru přitahuje rozžatá svíčka

            Navzdory zdánlivě ekologickému zemědělství jsou nejenom města, ale i indický venkov zamořena špínou, prachem, hladem, nespravedlností, krutostí, korupcí, nemocemi a strádáním. Je-li někde v Indii či v jiných rozvojových zemích něco ekologického, je to většinou jenom z nouze ctnost. Málokdy je to výsledek svobodného rozhodnutí obyvatel nebo jejich vládců. Ekologičnost takových zemí spočívá v tom, že převážná většina obyvatel se živí zemědělstvím, průmysl je nerozvinutý, nejsou silnice, jezdí minimum aut, obyvatelstvo nemá ledničky, pračky, počítače a fůru jiných „vymožeností“. Jakmile se domorodcům naskytne možnost jejich životní styl a s ním bohužel i „ekologické“ poměry změnit, hned je nadšeně mění podle evropského vzoru. Občas vlezou z bláta do louže, ale to většinou poznají, až když už je pozdě. Nemyslím si, že je to zaviněno jenom naší agresivní euroamerickou civilizací a nezdolnou potřebou Ameriky vnucovat celému světu jejich úžasný „American Way of Life“. Často to bude asi také tím, že ta naše „úpadková“, ale blahobytná a technicky vyspělá civilizace národy takzvaného třetího světa neodolatelně přitahuje, jako můru přitahuje rozžatá svíčka.

            Odskočme si z Indie třeba do Kambodži. Prkna stěn kambodžských a laoských venkovských domů na kuřích nožkách jsou přibyta v délce, ve které je přivezli. Zaříznutím se nezabývají a tak na spodním okraji přesahují třeba o metr, každé prkno jinak dlouhé. Pro oko Evropana obtížně stravitelný stav. Asi mají jiný žebříček hodnot, když nemají potřebu ta prkna zaříznout. Jak ale potom mají postavit silnici nebo most, který pro ně hodnotou je? Postavit silnici vyžaduje mnohem víc přesnosti, umu, píle, cílevědomosti než zaříznout prkna na vlastním domě. Možná proto jsou zaostalí, chudí, podmanění, zotročení. Možná také proto podlehli evropské civilizaci a jejím kolonizačním výbojům.

            Mají jiné hodnoty, jiný, lepší styl života, než je ten náš evropský, jak mnozí tvrdí? Budiž. Připusťme to. Jenomže jim ty naše evropské hodnoty ZOUFALE scházejí. Léky, lékaři, vzdělání, systém sociální a zdravotní péče, svoboda, volnost pohybu, peníze, auta, dálnice, televize, videa, počítače, ..., VŠE. Na druhé straně většině Evropanů ty jejich hodnoty zase až tak moc nescházejí. Podobně jako lidé masově utíkali z ráje zemí socialismu do zemí prohnilého kapitalismu a málokdy naopak. Sami dobře víme, co v Evropě děláme špatně. Je toho dost. Třeba ekologii nebo hektický a přetechnizovaný způsob života, přejídání, nedostatek pohybu, civilizační choroby ... Pokud ale má Evropan silnou vůli, může si zařídit „prostý život“ i uprostřed evropského běsnění. Existují také hodnoty pro Evropany cenné, po kterých třetí svět kupodivu netouží. Jsou to například důslednost, akurátnost, sebekázeň, disciplína, vytrvalost. Vypadá to, jako by šlo především o naše materiální hodnoty, které nám Indové závidí. Ano, o našich kulturních a morálních hodnotách toho moc nevědí a lze namítnout, že by ani moc nebylo co závidět. Během následujícího vyprávění možná zjistíme, že ani my od nich se nemáme v kulturní a morální sféře příliš čemu přiučit.

Laskavý čtenář by mohl z mého vyprávění nabýt dojmu, že všichni Indové jsou hloupí a nešikovní, případně, že já jako pozorovatel jsem věčný nespokojenec, kritik a šťoura. Ani jedno není pravdou stejně, jako není pravdou, že náš život sestává pouze z vražd, loupeží, podvodů a atraktivních modelek, jak nám jej servírují bulvární televize a časopisy. Ve svém vyprávění se prostě zabývám jen skutečnostmi, které mne zaujaly a které se mnohdy diametrálně liší od naší evropské zkušenosti. V Indii najdete i Coca-Colu v plastových petlahvích na každém rohu, dobře živené, dobře vzdělané, slušně a evropsky oblečené kultivované pány a jejich dámy jezdící v přepychových vozech světových značek. Tuhle knížku ale nepíšu proto, abych vám popisoval Coca-Colu v plastové petlahvi a život blahobytné rodinky indického státního úředníka nebo lékaře, když v Indii je k vidění tolik úžasného, neuvěřitelného, nepochopitelného, vzrušujícího, jiného.

Delhi, hlavní město Indie

            Přímé lety z Prahy do Delhi snad nějaké existují, ale ne když je právě potřebuješ a ne za tu správnou cenu. Někdy je levnější letět velkou oklikou. Když nikam nechvátáš, tak ti nevadí, že se trochu prolétneš nad Evropou. S přestupem v Miláně jsem se tedy dostal do Delhi (12,8 miliónů lidí). První šok z nekonečného řetězu šoků přišel hned při vystoupení na schůdky Boeingu.

Nad hlavním městem Indie se klenula obrovská kopule tmavého smogu. Teď, koncem října, je tady hrozné vedro. Počítám asi tak třicet stupňů, v noci možná dvacet osm. Na rozdíl od Singapuru, kde bylo taky třicet, ale mraky a občas sprchlo, tady je azuro, takže na slunci padesát. Díky tomu černému smogovému mraku ale slunce není moc vidět. Je hrozné sucho a prach. Bezvětří. Už druhý den se mi přihlásil můj oblíbený zánět horních cest dýchacích a přiřadil jsem se k miliónům kašlajících a chrchlajících Indů.

            Australský strejda, sedlák, sedící vedle mne v autobuse z letiště do centra, sem do Indie jezdí na výlet každý rok a tak se mi nabídl, že mne dovede do levného hotýlku. Se svým desetikilovým batohem jsem si vedle něho připadal jako soumar. V ruce nesl jakousi aktovku, tak na ručník a kartáček na zuby. Prý mu to na dva měsíce v Indii stačí. Cestou do hotýlku v liduprázdné ulici Main Bazar ve Starém Delhi jsme přesně o půlnoci potkali slona. Indie mne přivítala opravdu indicky.

            V sedm ráno už nemůžu dospat, i když doma v Evropě je teprve půl třetí v noci. Vyrážím na obhlídku staré čtvrti okolo mého guesthousu či hotýlku. Bez problémů jsem se orientoval v New Yorku, San Francisku, Singapuru i Bangkoku. Tady se ale celý den dezorientovaně motám v okruhu tak osmi set metrů od mého guesthousu a vůbec nevím kde jsem. Ulice jsou neoznačené a mám podezření, že ty malé ani žádná jména nemají. Každopádně na primitivní mapce Delhi, jediné kterou jsem sehnal, tyhle stovky ulic a uliček nenajdeš. Po pěti dnech jsem se tady už trošku zorientoval a chodím po čuchu. Všude kam se podíváš nějaké pouliční dílničky. Na ulici vyrábí Indové cokoli. Jsou nevídaně šikovní. Přímo na chodníku mezi kálícími krávami, spícími lidmi, prachem, hlukem, davem chodců, kouřícími náklaďáky a buvolími potahy lakují auta na bílo, vyrábí leskle lakovaný nábytek, vaří jídlo na malých ohýnkách nebo hliněných kamínkách, rozebírají motory aut a zase je zprovozňují, šijí oděvy, žehlí prádlo, ...

            Universita v Benáres, tedy ve Váránasi (je to jedno město podobně jako Zlín a Gottwaldov, s tím rozdílem, že obě jména jsou platná zároveň a používají se podle vlastního uvážení) patří k nejvýznamnějším v Indii. Kampus se nachází v rozlehlém, zelení hýřícím parku a je přístupný veřejnosti. Celý universitní areál obepíná vysoká obvodní zeď s mnoha dokořán otevřenými vstupními branami dovolujícími vstoupit komukoliv, takže je to zeď plnící svůj účel jenom symbolicky. Její vnější čistě obílené stěny slouží okolním obyvatelům k nalepování kravinců promísených se slámou a zformovaných zpět do typického tvaru a velikosti kravských koláčů. Na bílé zdi se ty koláče sloužící k topení na kuchyňských ohništích dobře vyjímají a dobře suší. Takový obrázek najdete v Indii všude. Možná by se hodil slogan: Indie – země kravských koláčů. Ze druhé strany zdi, té universitní strany, na člověka dýchne důstojná akademická atmosféra skoro jako v Cambridge. V tom krásném parku mne Arnab oslovil s prosbou, zda bych mu mohl věnovat chvilku času, že by mi rád položil pár otázek. To se v Indii stává často. Bílý cizinec je v Indii pokládán za sáhiba, (v arabském prostředí pán, velitel; v Indii oslovení a označení Evropana, zdvořilé oslovení vůbec) tedy cosi lepšího a důstojného. Každý by rád alespoň chvíli setrval v jeho blízkosti a načerpal trochu sáhibova polobožského jasu. Mladí lidé využívají takové příležitosti k procvičení svojí školní angličtiny. Mám taková setkání rád. Člověk se leccos dozví a někdy je i legrace. Jenomže Arnab byl výjimečný. Ve škole nabiflovanou, ale velmi dobrou angličtinou mi v rychlém sledu, jako při novinářském interview, pokládal jednu perfektně formulovanou otázku za druhou. Na moje odpovědi bystře reagoval, rychle chápal a okamžitě pokládal další otázky. Lačně hltal každé moje slovo a názor, aby mohl své vlastní názory porovnat, zkorigovat, doplnit a důkladněji promyslit. Má neobyčejný rozhled a znalosti a vyhraněné názory na nesčetné politické, ekonomické, sociální, historické a vědecké záležitosti. Probrali jsme rozdíly ve způsobu života v Indii a v Evropě, problém indických sjednaných manželství, dějiny Evropy, hindskou kulturu, dějiny Německa, příčiny nástupu Hitlera k moci, možnosti svatby Inda s Evropankou, důvody likvidace Židů a mnoho dalších témat. Židé Arnaba mimořádně zajímají, protože všichni jeho oblíbení vědci počínaje Einsteinem byli Židé.

            Arnab má v životě jasno. V jeho osmnácti letech má zřejmě už nezvratné rozhodnutí navždy opustit Indii, studovat v Německu a oženit se s Evropankou. Proč chce studovat v Německu a nikoli v USA nebo v Anglii? Protože hlavním předmětem jeho obdivu není Amerika nebo Evropa, nýbrž Německo. Nadevše si cení pověstné německé, jak on doslova říká „teutonské“, pracovitosti, preciznosti, důslednosti a systematičnosti. Až nekriticky obdivuje evropský způsob života, politický systém a vše, co je s Evropou spojeno. Na svoji zemi pohlíží s hlubokým despektem. Je si jasně vědom propastné chudoby a zaostalosti Indie a vůbec nepochybuje o tom, že si Indie může za svůj žalostný materiální i kulturní stav sama. Za poměry v Indii se hluboce stydí, chystá se změnit náboženství a Indii totálně vykořenit ze svého nitra. Namítám, že takové schopné a vzdělané mladé lidi plné elánu každá země a Indie především potřebuje jako sůl a že by neměl z Indie odcházet. Úspěchu a vysokého postavení dosáhne i v Indii a vzhledem k tomu, že je tady doma, bude jeho úspěch větší a snadnější než v cizině. Navíc tím pomůže své zemi. Arnab všechno chápe, všechny mnou namítané argumenty mnohokrát zvažoval, ale jeho definitivní rozhodnutí je odejít z Indie. Pro svoji zem rozhodně pracovat chce a právě proto musí odejít. Uvnitř zaostalé, skrz naskrz korupcí a byrokracií prolezlé Indie prý nemá smysl se angažovat a marně vynakládat energii. Rád by své zemi prospíval třeba jako její zástupce v OSN nebo třeba jako vědec. Arnabovi je teprve osmnáct let. Je to naivní a nezralý mladík s velkými sny, které se zhroutí při první srážce s tvrdou realitou života? Nemyslím si to. V Indii lidé dospívají mnohem dříve a rychleji než v Evropě a on je navíc výjimečný.

            Arnab je příslušníkem nejvyšší kasty bráhmanů a synem vysokého policejního důstojníka. Pochází tedy z rodiny na velmi vysokém stupni společenského žebříčku. Jeho původ mu dokořán otevírá dveře k nejvýhodnějším životním šancím. Na rozdíl od příslušníků nižších kast se bráhmani svým vzhledem téměř neliší od Evropanů a i barva jejich pokožky je ve srovnání s příslušníky jiných kast velmi světlá, což nikdy neopomenou zdůraznit v novinových inzerátech při hledání partnera nebo partnerky pro život.

Pavel

            Ve městě Ágra jsem se ubytoval sto metrů od slavného Taj Mahalu. Levné hotýlky lákají pocestné tím, že na svých střechách budují věžičky s vyhlídkovými terasami odkud je nádherný pohled na Taj. Tak se můžeš celé hodiny, za ranního svítání i za večerního soumraku zdarma, bez předražené vstupenky, kochat slavnou hrobkou, symbolem nesmrtelné lásky až za hrob a ještě si objednat něco k pití. Právě se za soumraku takhle kochám úplně sám na terase mého hotýlku, když se objeví jakýsi chlapík a přistoupí ke mně: „Aren’t you from Czech Republic?“ Osloví mne. „Yes I am“ Opáčím já. „A jmenuješ se Jarda Mráz, že?“ Pokračuje on česky. „Jak to můžeš vědět?“ ptám se překvapeně. „Právě jsem dorazil do hotelu a při zapisování do knihy hostů jsem si všiml tvého jména. Jmenuju se Pavel, jsem z Tábora jako ty a tvůj brácha je mým kamarádem.“ Tak vida, v nevelkém rodném Táboře jsme se za posledních čtyřicet let nepotkali. Museli jsme si počkat až na setkání v miliónové Ágře v srdci Indie.

Tomáš

            Z jihothajského přímořského městečka Trank jezdí do města Krabi „VIP busy“ pro západní turisty. Právě takovým busem já cestovat nechci. Přijel jsem do Jihovýchodní Asie hlavně proto, abych se setkával s obyčejnými místními lidmi, a teď budu platit luxusní VIP autobus, abych se koukal na Američany, Němce, Japonce a Australany? Za směšnou cenu jsem si koupil lístek na obyčejnou lidovou linku a teď se krásně kodrcám od vesnice k vesnici nádherně rozvrzaným předpotopním autobusem, ve kterém jsem mezi místními jediným cizincem. A ejhle, přeci ne. Na zadním sedadle se mačkají tři mlaďounké, asi osmnáctileté bílé tváře. Jen tak ze zvyku jim jdu položit obligátní otázku: „Where are you from?“ Jeden z mladíků odpoví: „Czech Republic.“ Překvapeně se ptám ze kterého města. „Z Tábora, jmenuju se Tomáš.“ No vida, nejenom Čech, ale dokonce i Táborák „všude bratry má“.

Thomas

            SKUON, malé městečko na půl cesty mezi Kampong Cham a Phnom Penh v Kambodži. Z průvodce vím, že tady mají kulinářskou specialitu – osm centimetrů dlouhé osminohé pavouky. Ta česká studentka, která napsala ze své cesty hezkou knížku, je už jedla. Tři čtvrtě hodiny lítám po špinavém tržišti, jak radí v průvodci, a pavouky nemůžu najít. Poslední naděje – zeptat se. Ale jak? Rukou předvádím na stole, jak leze pavouk. Lidé, kteří v životě neviděli cizince, bývají dost nechápaví, ale tohle okamžitě pochopili, navzdory tomu, že moje ruka nemá osm nohou jako místní pavouci. Posílají mě na druhou stranu cesty, kde pobíhají děvčata s vrchovatými tácy smažených pavouků a nabízejí je cestujícím z projíždějících vozidel hromadné dopravy, tedy tuk-tuky, mikrobusy, vozíky tažené motorkami z druhé světové války a podobně. Děvčata ode mě žádají 1000 rielů za pavouka. Pavouk se mi zdá drahý, a tak jdu k jiné partě a s výrazem informovaného znalce vytahuji pětistovku (2,70 Kč). Děvčata bez zaváhání cenu akceptují a já se stávám majitelem smaženého pavouka, ze kterého ještě kape olej. Ty potvory by mi možná pavouka prodaly i za 300 rielů. Když je cizinec blbej, platí 3x až 4x víc než domorodec. Tak se snažím nebejt blbej. No, řekněte sami – přece nebudu platit za pěkný v těstíčku obalený smažený banán nehoráznou cenu 1,10 Kč, když stojí jen 55 haléřů nebo za oběd 15 korun, když stojí jen 7,50. Natož smažený pavouk za 5,40 Kč. Kam bych přišel.

S pavoukem jsem se nejprve potěšil, vyfotil se s ním a pak ho podle návodu v Lonely Planet snědl. VÝBORNEJ! No, byl to pěkný zážitek, ale jaké překvapení mě v malém kambodžském městečku Skuon, kde kromě pavouků a špinavého tržiště není nic k vidění, čekalo, byste nevěřili.

            Obíhám místní „hospody“, abych spláchl tučného pavouka studeným pivem značky Angkor, ale i ve třetí hospodě je pivo teplé. V Kambodži je totiž elektrický proud jenom ve velkých městech a proto na venkově chladí nápoje pomocí kusů ledu v bedně. Led je drahý, horko veliké, a tak se nápoje v bedně povalují ve vlažné vodě. Už jsem chtěl z hospody odejít, když tu se dávám do řeči se zde bydlícím člověkem. Ke svému překvapení zjišťuji, že je to náš kambodžský příbuzný! No, kambodžský, on je to vlastně Vídeňák Thomas (31 let, 193 cm), stavební inženýr s manželkou Katharinou (32), kteří tady pracují dva roky v jedné ze stovek zde sídlících mezinárodních, často dobročinných organizací pomáhajících zbědované Kambodži. Většinou ale ty dobročinné organizace dělají dobré činy pro svoji vlastní kapsu – výborný byznys na účet dárců humanitární pomoci a na účet zbědovaných Kambodžanů. Povídám: „Odkud jste?“ „Z Vídně.“ „No, to jsme sousedi, já jsem z Čech.“ Vídeňák se chlubí: „Já jsem taky tak trochu Čech. Po dědovi, který se oženil ve Vídni, mám české jméno.“ „Jaké?“ „MRAZ!“ Ale on neřekl jako Rakušané a Němci „MRAC“, on řekl nefalšované české „Mraaz“, včetně té čárky. Jeho žena si raději nechala své původní dívčí jméno, protože by jí říkali „MRAC“. Jeho rod pochází z Budějovic a je dost pravděpodobné, že jeho prapradědou byl Šimon Mráz nebo Vít Mráz ze Sudkovic, naši prapředci. Druhý den v Phnompenhu jsme zašli na večeři a dvě piva. Až se za dva roky vrátí z Kambodži, přijedou nás navštívit.

Phillippa

            V poutním městečku Bodhgaya, kde dospěl k osvícení Buddha, potkáš tisíce poutníků ze všech buddhistických zemí. Přijíždějí z celé Indie, ale hlavně z Thajska, Japonska, Bangladéše, Nepálu…  Tihle poutníci mají své ubytovny, nocležny, hotely a útulny třeba v areálu buddhistických chrámů a klášterů, které tady každá buddhistická země vystavěla ke slávě Buddhy a reprezentaci své země. V jednoduchých, skromných guesthousech a hotýlcích využívaných baťužkáři z celého světa tyhle buddhistické poutníky sotva potkáš. V některých takových skromných guesthousech dostaneš ubytování ve dvoulůžkovém pokoji za babku, tedy za „buck“ neboli za jeden americký dolar. Ceny ale letí nahoru všude, takže počítej spíš se dvěma, třemi nebo čtyřmi babkami, tedy se čtyřiceti až osmdesáti korunami. Když jsi na cestě celé měsíce a nejsi zrovna z rodu Onasisů, můžou se ti i tyhle ceny zdát otravné, zejména cestuješ-li sám jako velká část baťůžkářů. Potom možná dáš přednost lůžku v „dormitory“, kterou mají ve většině solidních gueastousů. Dormitory je větší nebo velký pokoj se čtyřmi nebo třeba i patnácti lůžky. Nocují a rokují tady bez ladu a skladu, bez rozdílu pohlaví a věku, chlapci a ženy, muži a dívky z celého světa. Je to velmi zábavné a levné. Velmi neformálně a rychle se tady seznámíš s desítkami nevšedních lidí z celého světa, dozvíš se hromadu zajímavostí. Tykání je samozřejmostí. V dormitory v Bodhgaya nocujeme jenom dva. Já a Phillippa, osmnáctiletá sympatická dívka ze střední Anglie. Takových neohrožených dívenek na cestách potkáš stovky. Po Indii, Thajsku, Kambodži, Indonésii a všude jinde cestují hlavně mladé dívky. Asi jsou zvídavější a nebo odvážnější (?) než muži. Měl bych tedy být zvyklý a nedivit se. Phillippa je ale bezmála o polovinu mladší než moje dcera a tak se přeci jen divím, že se odváží na cestu napříč světem. Vždyť jí je sotva osmnáct let. Já bych navzdory stokrát potvrzeným zkušenostem, že cestování v Asii je velmi bezpečné a je-li potřeba se někde bát, je to především v Čechách a v zemích, kde se mluví nebo donedávna mluvilo převážně rusky, svoji dceru pouštěl na cestu s obavami. Phillippa se směje a říká, že jí není TEPRVE osmnáct, ale UŽ osmnáct. Na cestu se vydávala už víc jak před rokem, v době, kdy jí bylo sotva sedmnáct. Možná si říkáte „kdoví z jaké rodiny dobrodruhů pochází“. No, moc dobrodružný ani netradiční původ Phillippa nemá. Maminka je učitelkou na střední škole a tatínek soudcem v Anglii. Ona sama studovala střední zdravotnickou školu a až se po dvouleté nebo tříleté cestě na zkušenou kolem světa vrátí domů do Anglie, bude pokračovat ve studiu na vyšší zdravotní.

Jedenáct mladých Japonek

            Abyste si udělali lepší obrázek jak to v takové dormitory, levné prosté ubytovně vyhledávané převážně baťůžkáři, a vůbec na cestách s batůžkem na zádech funguje, povím vám ještě jednu příhodu.

V dormitory v centru čtrnáctimiliónové Kalkaty nás bydlí dvanáct. Francouz pracující v Nirmal Hriday, domě umírajících, Matky Terezy u chrámu bohyně Kálí, mladá Rakušanka Karin z Insbrucku, dvě Australanky, třicetiletá Japonka Satomi z Yokohamy se svým pětatřicetiletým přítelem Oskarem z Bogoty v Kolumbii, kteří se seznámili během několikaměsíčního studijního a pracovního pobytu v Austrálii a teď cestují spolu po Asii, Pražáci Tomáš (33) a Gábina (25), kteří se seznámili stejně jako Oskar a Satomi na práci studiích v Austrálii a teď se pomalu přes Thajsko a Indii vrací domů do Čech. Pak je tady s námi ještě pětašedesátiletá Polka a sedmadvacetiletá Litevka Jurga z Vilniusu. Jak tak lidé přicházejí a odcházejí, někdo zůstane čtrnáct dní, jiný jenom jednu noc, přijde pozdě v noci a brzy ráno už maže dál, probudil jsem se jednoho slunného rána a vidím – dnešní noc jsem na pokoji strávil v ryze dámské společnosti - já a jedenáct mladých Japonek.

Švédka

            V malé skupince účastníků výletu k neobydlené pláži na ostrově Kooh Samit nedaleko kambodžského lázeňského města Sihanoukville jede také jednapadesátiletá Švédka Karen. Je právě uprostřed své tříměsíční cesty po Barmě, Laosu, Kambodži a Thajsku. Potom poletí ještě na dva měsíce do Indie a Nepálu. Vzala si na to roční dovolenou. Šedesát procent jejího dosavadního platu jí nadále vyplácejí. Vždy po několika odpracovaných letech je to zákonné právo každého Švéda. Léto stráví doma ve Švédsku. Svůj byt zatím pronajímá. Zima strávená tady v Asii je pro ni mnohem levnější než doma ve Švédsku. Děti má už odrostlé a teď má čas na cestování a vůbec na změnu životního stylu.

Našemu kambodžskému průvodci je devatenáct. Anglicky se učí teprve osm měsíců a tak našemu povídání ještě moc nerozumí. Do Sihanoukville přišel z provincie Kampong Cham, aby tady mohl studovat angličtinu. Potom chce pokračovat na místní universitě. Za práci průvodce lodních výletů nemá žádné peníze. Možnost zadarmo přespat a najíst se v restauraci svého šéfa je jeho odměnou za práci. Pozoruji Švédku a kambodžského chlapce a uvažuji. Ona bez práce, ale se šedesátiprocentním platem, on v práci, ale bez platu. Ti dva nemohou být rozdílnější. A přece, dnes mají stejný program. Oba jedou k pohádkové opuštěné pláži na pustém ostrově. Pro něho je to všední pracovní den, pro ni výjimečný zážitek, který zachycuje na svoji digitální kameru.

Dva Američané

            Na palubě lodní linky z kambodžského Sihanoukville do pohraničního městečka Krong Koh Kong si povídáníme s Američanem. Je mu dvaapadesát a vypráví mi, jak celý život provozoval malou rodinnou firmu. Před pár lety dospěl k názoru, že práce už bylo dost, za léta našetřil slušnou sumičku, ze které už do důchodu ba i déle vyžije a když sem tam vyrazí do levných exotických zemí, ještě něco ušetří. V Americe člověk pracuje hlavně na daně, život je stále dražší a dražší a míra stresu je už taky těžko únosná. Cestováním unikne jak drahotě tak civilizačnímu stresu. Ameriky má už po krk. Život v Thajsku, Kambodži nebo třeba v Indonésii je velmi snadný, příjemný a levný. Namítám, že pro mnohé, snad většinu, místních je život v prokletí chudoby, beznaděje, byrokracie, nespravedlnosti a nulového sociálního a zdravotního systému téměř peklem. Na tom se shodujeme. Ano, je to tak. To ale nic nemění na tom, že pro průměrného Evropana nebo Američana s jejich penězi je tady život velmi, velmi příjemný. Mnohem příjemnější než v Americe nebo Evropě.

            Plavba trvá mnoho hodin a tak se dám do řeči s Kambodžanem. Na první pohled vypadá jinak než místní. Na svých padesát vypadá velmi dobře a, na rozdíl od mých i Američanových sluncem vyšisovaných kraťasů a vytahaných triček, je také dobře oblečený. Že by jeden z místních namyšlených zbohatlíků? Vypráví mi svůj příběh. Dětství strávil v chudé vesnické rodině. V době Pol Potova běsnění přišel o velkou část své rodiny, ale na něho se osud usmál. Podařilo se mu uprchnout z Kambodži a strastiplnou poutí dorazil až do Spojených států. Dnes tam žije už skoro třicet let, už je Američanem. Práce pomocného dělníka v Americe je tvrdá, nic nedostane zadarmo, ale vydělá si. Ani po desetiletích života v relativní hojnosti a svobodě nezapomněl na hrůzy svého dětství a mládí v době komunistického běsnění Pol Pota. Ameriku miluje za to, že jemu i jeho rodině umožnila svobodu a celkem bezstarostný život. Jeho synové jsou už dospělí. Jsou to rodilí Američané rozmazlení blahobytem a možnostmi. V době jejich dospívání, když jejich neskromnost a rozmazlenost Amerikou začínala dosahovat neúnosných mezí, koupil otec letenky a několik týdnů strávil se syny u svých příbuzných na kambodžském venkově dosud zbědovaném genocidou, kterou na vlastním národě prováděla komunistická Pol Potova vláda. Během těch několika týdnů se z jeho synů znuděných Amerikou stali úplně jiní, dospělí a pokorní lidé. Od té doby už nikdy na život v Americe nereptali. Dva rozdílné osudy. Kambodžan miluje Ameriku a děkuje bohu, že před léty unikl peklu života v Kambodži. Američan nemiluje Ameriku a chválí si život v Kambodži. Oba mají svoji pravdu.

Černovlásky a blondýny

            V hospůdce na nábřeží Sisovath nedaleko soutoku Tonlé Sap a Mekongu v Phnom Penhu sedí dva stárnoucí, spíš už staří, muži z Bavorska. Pivní bříško, pleš, ... Je znát, že to lepší už mají za sebou. Vedle nich dvě místní kambodžská děvčata tak kolem dvacíti. Čisťoučká, příjemná, upravená, krásná a v rozpuku mládí. Muži se baví spolu a svých partnerek si nevšímají. Dívky si tu a tam vymění pár slov doprovázených vyzývavým hihňáním. Po chvilce, vědoma si svých povinností, podnikne ta čilejší rozverný pokus obrátit na sebe pozornost svého „frajera“. Položí si hlavu na jeho rameno, pohladí mu paži. Se smíchem, ale beze slov. Zdá se, že žádný z těch čtyř nemluví anglicky nebo jiným společným jazykem. Po chvíli začnou oba muži doteky svých partnerek skoro ostýchavě opětovat a vzájemně komentují své nešikovné přibližovací pokusy, aby si dodali odvahy.

            U vedlejšího stolu sedí dvě jiné, také dvacetileté dívky. O dění u vedlejšího stolu nejeví sebemenší zájem. Mají vysoké, štíhlé, sportovní postavy a blonďaté vlasy. Nejspíš Norky nebo Švédky. Zahloubány každá do své tlusté knihy, jen tu a tam, mezi čtením, pomalým pohybem ruky směrem k číšníkovi objednají další ovocný koktejl a čas od času změní polohu při čtení. Mimo občasného otočení stránky, žádný další pohyb. Vypadají, jakoby předváděly zpomalenou pantomimu. Nemají chuť mluvit, protože čtení jim momentálně působí největší radost a ony si mohou dělat, co se jim zachce, co je právě těší. Na rozdíl od těch dvacetiletých černovlasých krásek u druhého stolu se nemusejí k ničemu nutit. Ty černovlásky musejí předvádět svoji hru, sice také beze slov, ale jen proto, že nemají společný jazyk.

David

            V guesthausu v Nong Khai stojícím na břehu Mekongu na hranici Thajska a Laosu čte noviny sympatický padesátník David. Máme si co říct a tak se zakecáváme na celé dopoledne. Po tom rozhovoru mám v hlavě chaos. Zjišťuju, že světu se nedá porozumět, ani kdybys žil tisíc let. Prostě je třeba si vymyslet svůj way of life, svůj způsob života, svoje pravdy a svoje hodnoty a těch se držet, případně je s dobou a vývojem mírně upravovat.

            David se narodil v rodině vysokého anglického důstojníka sloužícího na Kypru. Tam strávil část mládí. Pak otce přeložili do Německa k anglo-americkým okupačním jednotkám zřízeným tam po 2. světové válce. V Německu David vystudoval. Německy se ovšem nenaučil ani slovo, protože Angláni a Amíci tam žili naprosto izolovaně od Němců. Vystudoval vysokou námořní školu a stal se námořním důstojníkem na anglických, holandských a kanadských lodích. Někdy v roce 1985, v době, kdy já, perspektivní mladý muž předurčený k budování světlých zítřků naší socialistické vlasti, vydělával necelých 90 dolarů za měsíc, tehdy to bylo asi 3000 korun, on vydělával 4000 dolarů, tedy 40x víc než já - střední třída v socialistické společenské hierarchii. Začátkem devadesátých let kdesi v Singapuru, nebo tam někde, kapitán Davidovi lodi náhle rozpustil posádku a najal personál z Indie a Malajsie. Za desetinu platu původního, převážně evropsko-amerického personálu. Davidovi nabídli, aby školil ty, kteří ho měli nahradit. Když splnil úkol, byl bez práce. Odjel do Evropy hledat práci novou. Za vlaky, autobusy a hotely v Evropě utratil při hledání práce během krátké doby víc, než by utratil za léta bezpracného, rentiérského života v Asii nebo Jižní Americe. V minulosti v době dovolených, když se právě neplavil na lodi, dost cestoval, takže už měl se životem v rozvojových zemích trochu zkušeností. Na lodích ve službě nic neutratil a tak měl dost naspořeno. Když bude takhle marně hledat práci ve svém oboru ještě pár let, nezbude mu z úspor nic. Tak se na všechno vyflákl a už deset let žije střídavě v Nepálu, Indii, Malajsii, Thajsku, Laosu… Nemá žádný důchod, žádné sociální pojištění, žádné zdravotní pojištění, žádné důchodové pojištění, žádný dům, žádný byt, žádné auto, žádnou rodinu, žádný domov, žádnou zem, kam by se chtěl vrátit. Na stáří a nemoc odmítá myslet. Ač narozen v rodině vysokého úředníka Jejího Veličenstva královny Alžběty II., prožil v Anglii za celých padesát let svého života necelých pět let. Necítí, že by Anglie byla jeho domovem, nemá k ní žádný vztah. Je globetrotter, světoběžník. Jeho celý majetek je ve dvou taškách, celkem 18 kil. Deset let žije v hotelových ubytovnách nebo spíš guesthausech, noclehárnách. Není chudý. Má velké úspory z doby, kdy byl vysokým námořním důstojníkem. Měl spočítáno na kolik let života při útratě takové a takové sumy denně mu úspory vydrží. Jenže světové ceny rostou, lidé všude na světě vydělávají víc a jeho úspory se tenčí rychleji, než předpokládal. Nedělá si starosti. Řídí se heslem „Do not worry, be happy“. Jsme s Davidem zhruba stejně staří. V době, kdy on se stal nezaměstnaným a fešáckým bezdomovcem a přestal pracovat a vydělávat, já jsem v mých 38 letech pracovat a vydělávat začínal. Před rokem 1989 to v Čechách nebyla práce a už vůbec ne vydělávání. Je dost možné, že moje úspory jsou mnohem větší než jeho. Přesto mám strach z budoucnosti. Ani on není vůbec tak lehkomyslný, jak by se z mého vyprávění mohlo zdát. Prostě jen vyrůstal, studoval, pracoval a žil v jiném prostředí než my v hermeticky uzavřeném světě socialismu s jeho jistotami bez nejmenších představ o tom, co je to svět.

            Proč mám z toho chaos v hlavě? Takových jako David žije v Indii, Nepálu, Thajsku a jinde velké množství. Zrovna půl hodiny před ním jsem potkal Dana (55), který navždy opustil Evropu a žije tady s Thajkou. Mnozí to dělají jen tak, protože mají rádi horko a krásné Thajky, jiní zase nemohli v Evropě, Americe nebo v Austrálii najít práci. Všeobecně se shodují, že život v Evropě je boj. A jak nám v posledních patnácti letech začínají lidé z rozvojových zemí brát práci se to rapidně zhoršuje. Evropský průmysl se masově stěhuje nejprve do Česka, krátce nato do Rumunska a potom už z Evropy odchází úplně. Hlavně do Číny a Indie. Evropa zápasí s nezaměstnaností. To není periodická hospodářská krize tržního kapitalismu, jak nás učil Karel Marx, to je KONEC EVROPSKÉ CIVILIZACE, stejně jako kdysi nadešel konec civilizace egyptské, potom římské, pak indické. Jsme teď na řadě my?

Ágra

            Ágra je ohromně slavné město, neboť tady je k vidění nejvelkolepější památník lásky na světě TAJ MAHAL, hrobka postavená emírem Shah Jahanem [Šáhdžahán] jeho zemřelé ženě Mumtaz Mahal v roce 1653. Jenže ti indičtí vydřiduši za to chtějí 950,- rupií zatímco Ind platí jen dvacet rupií. Chtějí ode mne skoro padesátinásobek normálního vstupného a to jim nedám. Z takových důvodů příliš nevyhledávám atrakce, které vyhledávají davy podobající se stádu. V jiných známých muzeích a pevnostech platí cizinec "jen" 25 krát víc než Indové. V muzeích a objektech, do kterých cizinci moc nechodí, je vstupné pro všechny stejné jako pro Indy, tedy za pět až deset rupií.  

            Na Taj Mahal jsou stejně nejromantičtější pohledy ze střech většiny guesthausů, kde bydlí cizinci. Jsou tam malé vyhlídkové plošiny sloužící také jako restaurace. Krásný pohled na Taj Mahal je také z druhého břehu řeky Jamuna z místa, kde se Shah Jahan chystal postavit zrcadlový obraz sněhobílého Taj Mahalu tentokrát z černého mramoru. Měla to být hrobka pro něj, stejně nádherná jako ta, postavená pro jeho milovanou ženu. Tak by si i po smrti byli se svou milovanou ženou Mumtaz Mahal nablízku, odděleni, nebo možná naopak spojeni posvátnou řekou Jamunou. Jenže stavba úchvatného sněhobílého, mramorového Taj Mahalu už pustila šáhově říši tak důkladně žilou, že hrozil finanční kolaps. Musel zasáhnout následník trůnu, syn Shah Jahna. Vsadil svého milovaného otce do vězení a tak říši zachránil před totálním zruinováním. Svého otce ale upřímně miloval a ctil, a proto jej izoloval od další nevhodné stavební činnosti v opravdu fešáckém kriminále – posledních osm let svého života přebýval Shah Jahn v pohodlném paláci tvořícím jedno ze křídel monumentální Červené pevnosti v Ágře, odkud měl nádherný výhled na své dílo, stavbu lásky Taj Mahal, hrobku své milované ženy Mumtaz Mahal.

            Všude po okolních střechách domů a hotýlků staré Ágry v okolí Taj Mahalu pobíhají hejna opic. Jsou to potvory zlomyslné. Za to, že jim místní sem tam hodí zbylý chleba, je pak zlobí tím, že sveřepě lomcují uvolněnými střešními plechy a dělají kravál. Majitelé domů je pak na oplátku honí s klackem v ruce a házejí po nich kamení. Za svítání se jdu porozhlédnout do okolního labyrintu uliček. Indové se teprve pomalu probouzejí. Zato opice jsou už dávno vzhůru, lezou a skákají po střechách, římsách i po ulici, provozují svoje neplechy a přebírají hromady odpadků ležící všude kolem. Z domků vycházejí rozespalé postavy s baňatými nádobkami v rukách a mizí v jednom průchodu mezi domy. Se zvědavostí mně vrozenou je sleduji a ejhle, za domky je jakési zbořeniště, blátivý kopeček hustě posetý dřepícími muži. Vykonávají svoji potřebu. Kupodivu ani jediná žena. Tak nevím. Ženy asi potřeby nemají. Ty baňaté nádobky, které sebou muži nesou, obsahují vodu na omytí. Otírat si pozadí jenom toaletním papírem? To mohou jen barbarští Evropané, kteří nevědí nic o hygieně.

Jak poslat kolo vlakem

            Abych trochu, tedy asi o šest set kilometrů, v cestování poskočil, pojedu z Ágry do Váránasi vlakem. Pak teprve budu opět pokračovat na kole. Když jsem se Ágry nabažil, vydávám se na kole na nádraží pln nejistoty, jak se mi podaří odeslat kolo vlakem do Váránasi. Žádné problémy by nastat nemusely, protože jsem se včera na všechno přímo v podatelně zavazadel informoval. Přesto mne hned na začátku procedury podávání kola staví úředník před problém. Mám si obstarat průvodku. Jak by měla vypadat? No, destička asi tak 25 x 25 centimetrů. Kde ji mám sehnat? Prý asi pět set metrů od nádraží v nějaké dílničce. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Venku se mezitím setmělo. Chaotický dav v temné, jenom ohni osvětlené ulici působí dost strašidelně. Lámanou angličtinou se domluví možná jeden z tisíce. Ubohých dílniček všude nepočítaně. Taková dílnička je většinou jen člověk, který dřepí na ulici uprostřed toho mumraje a něco kutí. V lepším případě špinavá díra o ploše středně velkého stolu. Jak v té tmě uprostřed cizího, nevlídného davu najít toho, kdo mi prodá destičku? Úředník vidí mou bezradnost a posílá pro destičku jakéhosi pohůnka. Uplyne dvacet minut, půl hodiny, tři čtvrtě hodiny a pohůnek se nevrací. Odjezd vlaku se pomalu blíží. Úředník nakonec utrhne z vedle se povalující krabice kus kartonu, napíše na něj cílovou stanici, přiváže ho na rám kola a problém je vyřešen.

Respekt

            Ve vlaku z Ágry do Váránasi sedíme v kupé s mladičkými indickými manželi. On má snad třiadvacet, ona možná devatenáct. Do kupé vstupuje asi čtyřicetiletý důstojník, strýc mladého novomanžela, aby se rozloučil se synovcem a jeho ženou. Mladá žena se vrhá příchozímu pod nohy a políbí obě jeho boty. Potom strýc odchází a po chvíli se vrací. Ještě si na něco vzpomněl, co je třeba domluvit. Mladá žena se vymršťuje ze sedadla, staví se skoro do pozoru a stojí, dokud strýc opět neodejde. Podobně vyjadřuje ve městečku Chakia oddanost svému švagrovi, nejstaršímu bratrovi svého muže, jiná mladá žena. Zprvu jsem nevěřil svým očím. Měl jsem za to, že takové scény je možné vidět dejme tomu na dvoře perského šáha v 18. století. Potom jsem si uvědomil, že jiná země, jiný mrav. Aby rodina v nemilosrdném světě přežila, musí držet pospolu. Hlavou velké, rozvětvené rodiny je otec nebo nejstarší bratr. Důležitostí se mu také může rovnat ten člen rodiny, který dosáhl významného finančního nebo mocenského postavení. Třeba je majitelem prosperující firmy nebo se stal důstojníkem, policistou, politikem nebo jiným státním úředníkem. Na něm leží zodpovědnost za rozvětvenou rodinu, na něm také leží břemeno financování vzdělání jeho bratrů, bratranců a synovců. On také bude rozhodující měrou financovat věno svých sester, sestřenic a neteří. Je docela dobře možné, že takovéhle, pro naše evropské oči neobvyklé, vyjadřování respektu provádějí Indové úplně podvědomě, bez pocitu ponížení. Je to zkrátka symbolické vyjádření respektu, kterým mladší bratr nebo jeho žena říká: „Já tě, bráško, respektuju jako hlavu rodiny.“ Tím je to odbyto a můžeme si srdečně pokecat jako bráchové.

Úctu a respekt je třeba prokazovat i předkům

            Sedíme s Anshulem, mým novým známým, u počítače v kanceláři jeho otce, majitele hotelu. Se zájmem si prohlížím zařízení kanceláře. Zaujaly mne portréty pradědečka a prapradědečka. Byli to velcí mužové, zakladatelé tohoto poměrně bohatého rodu. Prapradědeček se dostal do Anglie a po svém návratu, zhruba kolem roku 1905, koupil rozsáhlé pozemky, na kterých je dnes postavena hlavní ulice, ve které stojí náš hotel. Většina sousedních pozemků a domů jsou následkem dědění z generace na generaci v rámci rozvětvené rodiny majetkem Anshulových strýců a tet. Při odchodu z kanceláře se Anshul nejprve hluboce pokloní obrazům svých předků visícím na stěně a rozloučí se s nimi indickým pozdravem se sepnutými dlaněmi.

Váránasi

            Nejindičtější město Indie. Svaté město na svaté řece Ganga. Chvílemi, třeba v ranním oparu nebo za soumraku, to město vypadá spíš jako přízrak. Snem každého věřícího Inda je, aby mohl být spálen na zdejších pohřebních ghátech a jeho popel vysypán do posvátné Gangy. To se podaří jen nemnohým, protože dřevo na spalovací hranice je drahé. Přesto sem z celé Indie přicházejí staří lidé, aby zde čekali na svůj konec. Během toho čekání se snaží vyžebrat na potřebné dřevo. Když bude dřeva na jejich kremační hranici málo, jejich ostatky nebudou dokonale spáleny a okolo pobíhající psi se o ně porvou a roznesou je po okolí.

            Spolu se sedmi vnuky osmdesátiletého dědečka sedím na stupních pohřebního ghátu Manikarnika a se zájmem přihlížím spalování těl na hranicích dřeva. Dědečkova kremace už je v plném proudu. Jsem zvědavý, co se bude dít s dědečkovýma nohama, které trčí dobrých půl metru ven z plamenů hranice, stejně jako nohy některých jiných mrtvol. Než se stačím dědečkových vnuků zeptat, nespálené nohy odpadnou od těla. Co myslíte, že se s nimi stalo? Než se jich stačili okolo hranic pobíhající psi zmocnit, zřízenci nohy sebrali a vhodili je do dohořívající hranice. Na psy zbude až to, co skutečně neshořelo.

Klesání je nekonečné a prudké. S každým metrem klesání z ranního mrazivého Darjeelingu přibývá víc a víc květů. Červené, rudé, fialové, růžové, žluté, modré. Rudých vánočních růží jsou všude celé háje. Obrovské banánové stromy obalené banány. Skupiny mohutných bambusů. Uprostřed té krásy, daleko v údolí pode mnou vesničky s malinkými modrými dřevěnými domky. Usměvaví Nepálci s placatými nosy. S každým metrem klesání ale také přibývá teplíčko, teplo, horko, vedro. Nejprve sundávám vlněnou čepici, potom tibetský šál, po něm šusťákovou bundu a svetr, nakonec jedno ze dvou trik a dlouhé kalhoty. Všechno zabalím do rance z tibetského šálu, zavěsím na bambusový klacek, hodím na rameno a putuju dál. Z nadmořské výšky 2.150 metrů, to je jako vrchol Nízkých Tater, sestupuji až do 760 m. Než se dostanu k říčce Little Rangeet s krásným mostem na dně údolí, procházím vesničkou kde je svatba dvou placatých nosů. Zvou mne na oběd. Nepálské speciality se zapíjejí TEPLOU VODOU. Pak ještě zapíjíme štěstí novomanželů bílým nakyslým alkoholickým nápojem z rýže a ještě něčím připomínajícím slivovici. Pokračuji v cestě do údolí a přecházím říčku. Za ní, ve svazích otočených na sever už není čaj, ale nekonečná minipolíčka rýže, každé tak pět až dvacet metrů čtverečních. Když mi ujely ty džípy, našel jsem si v horském městečku Pul Bazar něco jako hotýlek, ale ještě se pokoušel chvíli stopovat. Přišla ke mně desetiletá sympatická holčička a zahájila konverzaci v nejisté, školské, váhavé ale dost plynulé a hezké angličtině. Naléhala, že mne zve do jejího domu. S výmluvou, že mne nemůže zvát ona, ale tatínek jsem nepochodil. Došla zmermomocnit tatínka. Tatínek podniká v prodeji písku a kamene. Je Brahmin – nejvyšší kasta. Nakonec se z něho vyklubal zpěvák tradičních indických písní a jeho žena, vydavatelka, mu vydala několik kazet v nákladu 18.000 kusů. Tak jednu vezu domu. Dali mi večeři a pokecali jsme, hlavně s holčičkou. Holčička Džoitsana je teď mojí kámoškou. Je moc sympatická. Zatím ale nemají E-mail. Když už jsem v tom hotýlku strávil noc, tak jsem si řekl, že přeci nepojedu zpět ráno. Před sedmou ráno vycházím z hotelu a holčička Džoitsana už mne nedočkavě vyhlíží, aby se se mnou mohla rozloučit. Vstávala kvůli tomu v pět hodin ráno a to je neděle! Vydal jsem se dál, do protilehlých kopců do Kainjalia, kde jsou ty mandarinky a ještě větší háje rudých vánočních růží. Z „procházky“, která se nakonec protáhla na pětadvacet kilometrů a sestup skoro 1400 metrů, jsem se vrátil druhý den večer, po tříhodinové cestě na střeše džípu plazícího se serpentinami uprostřed nekonečných hor pokrytých sametovými keříčky čaje.

Cestování vlakem

            Cestování indickým vlakem předcházely neuvěřitelné historky. Během mého pobytu budu na vlaky dost odkázán, a proto si jdu okouknout dění na hlavním nádraží hned po příjezdu do Delhi. Na peronu táboří dav čekající na příjezd vlaku. Ano táboří. Lidé sedí na zemi, piknikují, besedují a trpělivě čekají obklopení horami zavazadel. To nejsou kufry, to jsou obrovské krabice a balíky s nedefinovatelným obsahem. Nejspíš zboží nakoupené v hlavním městě a vlakem převážené do venkovských obchůdků, kde jej budou dále prodávat. Tak čekají celé hodiny. Třicet minut před příjezdem vlaku nastává pohyb. Lidé se snaží zaujmout výhodné pozice, rozdělují si úkoly potřebné pro taktiku nastupování rodiny a nakládání těch obřích balíků. Přichází oddíl policie vybavený bambusovými holemi. Do nástupiště pomaloučku vjíždí prázdný vlak. V čekajícím davu nastává vřava. Jde o to vybojovat co nejvýhodnější pozici v dlouhatánských frontách, které se po zastavení vlaku vytvoří před každými dveřmi. Někteří se pokoušejí naskočit na schůdky pomalu zastavujícího vlaku, ale všechny dveře jsou uzamčené. S tím se počítá. Důležité je, že po otevření dveří bude bojovník hned na prvním místě. Fronty se tvoří v nepředstavitelném mumraji, křiku a boji, ale jsou to fronty, nejsou to hrozny ani shluky. Bojující dobře vědí, že by byli policií nemilosrdně zahnáni na konec fronty, kdyby se zařadili z nesprávné strany nebo někam na okraj chumlu. Ti, kteří zaváhali, se zoufale snaží vedrat do nějaké skulinky ve frontě. Jenomže skulinky nejsou. Lidé se na sebe co nejtěsněji tisknou, aby mezi ně nemohla vklouznout ani myš. Zdá se mi, že někteří to nemohou přežít, že budou rozmačkáni. Všichni se do vlaku evidentně nemohou vejít a čekat na peróně s celou rodinou třeba celý den na příští vlak s nejistou nadějí na úspěch je hrozná představa. Proto se ti neúspěšní snaží v neprodyšné řadě na sebe nalepených těl objevit jakoukoli skulinku, nebo z fronty vyrvat někoho, kdo vypadá méně zdatný. Dochází k surovým rvačkám. Vypadá to jako boj o život. Policajti pobíhají zuřivě kolem fronty, buší do lidí bambusovými holemi hlava nehlava a snaží se udržet pořídek. Zdá se mi, že budou mrtví. Ty strašné rány holí nemůže člověk přežít. Teprve při důkladnějším pozorování vidím, že ti policajti jsou vlastně ohleduplní. Oni nebuší přímo do lidí, nýbrž do jejich tašek, balíků, krabic, plechů vagónů nebo do svých bagančat a doprovázejí to řevem. Tímhle divadlem rozvášněný dav jakž takž zvládají. První šťastlivci se vedrali do vagónů a běží otevřít dosud pečlivě uzavřená okna. Jejich rodinní příslušníci se potom derou do vagónu těmi okny, další cpou do oken balíky, krabice a tašky. Ti, kteří už místo k sezení nevybojovali, šplhají na široké zavazadlové police nad hlavami sedících a další a další se tísní v uličkách mezi obřími balíky. Stovky lidí, kteří se nevešli do vlaku, se zavěšují na vnější schůdky a tvoří velké hrozny kolem všech dveří rozjíždějícího se vlaku. Podívaná by to byla vzrušující, kdyby mne v blízké budoucnosti osobně takové cestování nečekalo. Jak tohle mohu přežít?

            O několik týdnů později čekáme s mým novým náhodným známým Francouzem Dominikem na perónu nádraží v Gaya ve státě Bihár. Dav čekajících na vlak je veliký. Oba už jsme ostřílení indičtí harcovníci a tak víme, co nás čeká. Bude to boj. Naší slabou nadějí je fakt, že ač jsme na Evropany nepříliš robustní postavy, okolní zástup převyšujeme o hlavu. Vlak vyjíždí z Gaya, a proto k nástupišti přijíždí prázdný. Podaří se nám vybojovat výhodnou pozici blízko dveří vlaku. Když naskočím do vlaku, Dominik se svými devadesáti kily vklíní do vchodu a na chvíli se mu podaří deroucí se dav přibrzdit. Daří se mi urvat dvě volná místa dokonce u okna. Ani příliš neregistruji nějaký šál, který leží pohozený na sedadle. Jenom jej odsunu na vedlejší, také ještě volné sedadlo. S pocitem vítězství se s Dominikem usadíme u okna a se zájmem sledujeme bojující a rvoucí se a dav. Někteří se pokoušejí do vlaku vlézt oknem, jiní se rvou u dveří už beznadějně přeplněného vlaku. Vzápětí se na nás oboří asi dvacetiletý Ind a žádá nás, abychom uvolnili naše místa. Prý je měl obsazená už před naším příchodem. Nejdřív se mu vysmějeme, ale on trvá na svém a je agresivní. Zatímco jsme se my rvali u dveří vlaku, mladík vhodil otevřeným oknem na sedadlo svůj šál, do kterého se Indové třeba za ranního chladna rádi balí. Tím měl, podle jeho tvrzení, místa obsazena a my jsme neměli právo si na ně sednout. Rozpoutává se dost nechutná hádka. Argumentujeme tím, že není podstatné, kdo první vhodí oknem do vlaku šál nebo čepici, nýbrž kdo první místa obsadí. Mladík však trvá na svém, strká do nás a křičí. Znechucuje nás nejenom absurdita jeho argumentů, nýbrž i fakt, že je o třicet roků mladší než my, že je podstatně mladší než naše děti, že podle evropských standardů by bylo slušností, aby nám místo k sezení uvolnil, i kdyby na něm seděl dávno před tím, než jsme přišli a že k cizincům, tedy hostům by se měl chovat zdvořileji. Nakonec mladíkovi nezbude, než ustoupit naší fyzické a početní přesile. Naše rozhořčení nad jeho počínáním nevychovaného holobrádka se zmírní, když se narvaným vagonem protlačí jeho manželka s kojencem v náručí. Bojoval jako lev ne za sebe, nýbrž za svoji rodinu. Ani ve snu by nás nenapadlo, že tenhle mladíček je ženatý. Později jsem vypozoroval, že obsazování míst ve vlaku vhozením nějakého zavazadla nebo části oděvu oknem není v Indii neobvyklé a že ten mladý muž měl přinejmenším částečně pravdu. Nicméně neúcta lidí k sobě navzájem, cizince nevyjímaje, je v Indii normálním jevem. Holt jiná země, jiný mrav.

            Z Kalkaty do Siliguri, zastávky vlaku pod himálajským Darjeelingem, jedeme s Oskarem z kolumbijské Bogoty. Místenky jsme na poslední chvíli už tradičně nesehnali a tak jedeme lidovou třídou „general class“. Vlak narvaný jako vždy k prasknutí. Po celonoční cestě vlak konečně zastavuje v zastávce Siliguri. Předpokládáme, že vlak tu nestojí dlouho a tak se včas dereme ke dveřím. Lidé v uličce nejeví nejmenší ochotu nám vystupování ulehčit a trošku uhnout. Zoufale se s batohy prodíráme netečným davem. Konečně jsme u dveří a po chvíli zápolení se nám podaří otevřít záklopku. Mám pocit, že se vlak musí každou chvíli rozjet. Bylo by třeba, aby dva chlapi, co stojí přímo u dveří, trochu ustoupili, protože se dveře otvírají dovnitř. Chlapi nic. Slušně je poprosíme a chlapi zase nic. Asi nerozumějí. Neuhnou ani o centimetr. Zkouším to znovu, zvyšuju hlas. Nakonec na Inda křičím česky a strkám do něj. Chlape, proboha uhni, ať můžem vystoupit! Připadám si jako ve zlém snu. Vší silou do chlapa strkám, až se ve dveřích vytvoří úzká škvíra, a tou se procpu ven. Oskar se protlačí za mnou, ale batohy jsou stále ještě uvnitř, na ty je škvíra moc malá. Přitom by stačilo, aby lidé trochu uhnuli. Oskar rve ven batohy, já okýnkem ve dveřích strkám do chlapa a křičím na něj všechny české nadávky co znám. Nakonec jsou batohy venku a vlak se rozjíždí. Starší chlapík, co vystupoval s námi, nechal v uličce botu. Usmívá se, krčí rameny a odchází.

Jsme v šoku a usedáme na nádražní lavici. Třesou se mi kolena a připadá mi, že to musel být zlý sen. Kdyby mi někdo něco takového vyprávěl, nevěřil bych.

            Moje indické putování za pár dnů končí a já se potřebuji dostat vlakem z východoindického státu Sikkim zpět do Delhi. Místenkovou jízdenku v lehátkovém vagónu v Sikkimu už rezervovat nemohu, to bych musel udělat několik týdnů předem. Nastupovat do vlaku budu ve sto dvacet pět kilometrů vzdáleném Siliguri a tak mi nezbývá než se tam vydat nablint a na místě se pokusit nějakou místenku sehnat. V centru města pak v rezervační kanceláři půldruhé hodiny čekám ve frontě. Když na mne přijde řada, úředník mi oznámí, že v den odjezdu mohu rezervaci provést pouze přímo na nádraží. Vydávám se tedy na několik kilometrů vzdálené nádraží a absolvuji další nekonečnou frontu jenom proto, abych se dozvěděl, že nejbližší rezervaci mohu dostat až na vlak jedoucí příští týden a to ještě z prominentní nouzové kvóty určené pro cizince. Z pokladny mne posílají do kanceláře přednosty stanice, ten prý má pravomoc to nějak zařídit. Nezařídil. Co teď? Pomyslíte si asi, že mohu jet bez místenky. To jste ale zřejmě nečetli předešlé popisy dění na indických nádražích a v indických vlacích. A to nemluvím o tom, že cesta je dlouhá půl druhého tisíce kilometrů a bude trvat podle jízdního řádu 27 hodin. Do Delhi jsme nakonec přijeli se šestihodinovým zpožděním, takže celkem třicet tři hodin ve vlaku. Ale mně opravdu nic jiného nezbývá. V nepřehledném davu čekám na peróně na vlak. Zocelen předešlými boji na perónech indických nádraží se mi daří vybojovat vstup do jednoho z vagónů. Až příliš pozdě vidím, že jsem se vecpal do vagónu plného indických vojáků, kteří na mne nevěřícně koukají a vysvětlují mi, že je to vagon vyhrazený armádě. Vystupuji a ujímá se mne nádražní zřízenec, který mne zavede do jiného, přecpaného vagonu, ale přesto pro mne nachází místo na regále pro zavazadla nad hlavami sedícího a stojícího davu. Tam se navzdory jakýmsi mně nesrozumitelným posunkům ostatních pasažérů vyšplhám a uvelebím. Jsem zachráněn! Bohužel jen do okamžiku, kdy přicházejí dva pořízkové a jasnými gesty mi naznačují, abych z jejich místa vypadl. Když mne tam zřízenec umístil, bylo tam volno, a tak se bráním. Jenže maníci tomu nechtějí rozumět a neomaleně mne tahají dolů. Bráním se a nahlas volám policii. Takové divadlo ze zoufalství. V té vřavě stejně žádná pomoc nepřijde, nehledě k tomu, že ti hoši na tom regálu před mým příchodem nejspíš opravdu sídlili. Takže jsem potupně vyhozen nejenom z regálu, nýbrž i z vagonu, kde se nedá stát ani na jedné noze. Šest hodin čekám na následující vlak. Když přijede, nemarním čas vagóny „general class“ pro chudáky bez místenky jako jsem já a vtlačím se drze do místenkového lehátkového vagonu. Riskuji, že mne lidé nebo průvodčí vyhodí hned, nebo na nejbližší zastávce, ale když jde „o život“ člověk se nezastaví před ničím. Jak to dopadlo? Několik hodin postávám v uličce se zájmem pozorován cestujícími. Ti se se mnou po jisté době dávají do řeči a dělají mi místo k sezení mezi sebou na lavici. V kraji je samozřejmé, že na lavici pro šest lidí jich sedí třeba deset a například mikrobus pro osm pasažérů je v Indii vlastně prázdný, dokud jich tam nesedí aspoň patnáct a další na střeše. S hrůzou čekám co se stane, až přijde průvodčí. Nepřichází. Nepřichází večer, nepřichází v noci, nepřichází celý následující den. Na noc se rozkládají lehátka a moji spolucestující mi naléhavě nabízejí, že budu spát na jednom z úzkých lehátek společně s jeho legálním majitelem, tak jako na všech ostatních lehátkách, kde spí dva až tři lidé. Za žádnou cenu nechtějí připustit, že já, sahib, budu spát na zemi, jak jsem zvyklý a kde je to pro mne mnohem pohodlnější. Nakonec si místo na zemi vybojuji. Po půlnoci přistoupí do vlaku a do našeho kupé další pasažéři a v neproniknutelné tmě si lehnou na zem přímo na mne. Celý následující den se zájmem pozoruji ubíhající krajinu a lidi ve vlaku. Ve vagónu je nepopsatelný binec. Papírové a igelitové sáčky od potravin, tácky od jídla vyrobené ze slisovaných listů stromů, kornouty z novinového papíru, slupky od banánů a pomerančů, skořápky od buráků, všechno se odhazuje na zem. To mne trápí málo. Dost vážně mne naopak trápí podlaha pokrytá rudými plivanci. Jakoby Indové všude okolo sebe plivali krev. Není to krev, ale masově žvýkaný betel, národní zábava Indů. Konstatování, že Indové jsou prasata, je urážkou prasat. Dáma zralého věku v drahém sárí vyplachuje misku od nějakého červeného pokrmu. Obsah vychrstne otevřenými dveřmi vlaku jedoucího možná stokilometrovou rychlostí tak šikovně, že větší část červené omáčky sražená proudem vzduchu přistane na mých botách a kalhotách. Zásadou všude v Asii je neztratit tvář a tudíž se nerozčilovat. No, abych pravdu řekl, tvář jsem ztratil a dal jí najevo, že je nějaká divná. Očividně nechápala v čem je problém a ze dveří vychrstla druhou misku se stejným výsledkem. Jsem rezignovaný jako správný Ind a už nic nenamítám. Ono se totiž ani nic namítat nedá.

Slovo k padesátníkům aneb Jak se vydat na cesty v padesáti

Chtěl bych vám, přátelé, ukázat, jak je to snadné.

            Mnozí lidé jsou štvanci. Jsou otroci svého povolání, majetku, peněz, ctižádosti, ...  Na dovolené chtějí pohodlí a luxus. Jsou ale i šťastné romantické duše, které to chtějí opačně. Pohodlí a relativní luxus, neboť míra luxusu závisí od úhlu pohledu, mají trvale doma. Obzvláště když máš ten dar žít podle moudrosti „Člověk může vše, co chce, když chce jen to, co může“, neboli „Vydělám-li sto a utratím jen devadesát devět, jsem šťastný. Vydělám-li naopak sto a chci utratit sto jedna, jsem nešťastný.“ Musí to být ale dar, protože naučit se to asi nedá. Na dovolené vyjde luxus mnohonásobně dráž než doma a vůbec není romantický. „Hotel s tisíci hvězdami“, známý pod pojmem „širák“ nebo hotýlek s jednou malou hvězdičkou, případně i úplně bez hvězdičky je nesrovnatelně romantičtější než interhotel s pěti hvězdami.

            Život v evropské společnosti poskytuje nesčetné výhody a příjemnosti. Dnešní Evropané žijí v podmínkách, o kterých si lidé po staletí mohli nechat jen zdát. Ještě dnes jsou pro většinu lidstva materiální podmínky, všestranné možnosti a sociální jistoty Evropanů nedosažitelným snem. Každý líc ale má i svůj rub. Pracovní tempo a především všudypřítomný stres jsou tím rubem. Na dobré se zvyká mnohem rychleji než na to zlé a proto nás Evropany ta negativa našeho životního stylu někdy až neúnosně trápí. Mnozí ten tlak neunesou a končí na psychiatrii, v extrémním případě jako bezdomovci uprostřed všeobecného nadbytku. Zbaví se tak neúnosného stresu, ale návrat je velmi těžký, ne li nemožný. Existuje ale alternativa – tuláctví a bezdomovectví na zkoušku. Staň se na pár měsíců baťůžkářem. Okusíš tak nekonečnou svobodu a bezstarostnost. Tisíce drobných starostí a stresů každodenního života se scvrknou do starosti „kde budu dnes spát a co budu dnes jíst“.

            My, dnešní padesátníci jsme prožili mládí a nejlepší léta v době radostného budování socialismu a méně radostné normalizace. Než ses otočil, mládí bylo pryč. Budovali jsme tankodromy, zatímco naši šťastnější sousedi za naší západní hranicí budovali sexodromy. Máš padesátku na krku? Nebo ještě víc? Nevadí. Nic není ztraceno. Je lepší začít pozdě než nikdy. A v padesáti jsi ještě pořád mladík. Nevěříš? Zahoď úzkoprsost a vstřícnou předposranost a pusť se do toho.

Na tvojí VELKOU CESTU by mělo stačit 40.000 korun se vším všudy. To se přeci při troše šikovnosti nechá dát dohromady. Chtělo by to taky tak deset tisíc jako rezervu. K tomu nový digitální foťák. Ten si ale můžeš třeba půjčit. A jede se. Kam? No přeci do Indie. Může to být třeba i do Thajska, Indonésie, Kambodži nebo Laosu. Všude je krásně, bezpečno, přívětiví lidé a hlavně teplo. My se ale vydáme do té Indie. Co říkáš? Že jsem se zbláznil? Že ty peníze nikdy nedáš dohromady? Vymlouváš se. Jseš posera. Hledáš důvody, proč to nejde. Já vím, ti narození od nás na západ to mají snazší. K penězům, ale i k té angličtině přišli nějak snadněji. Ve škole jim deset let necpali do hlavy nepotřebný východní jazyk, ale rovnou angličtinu. A mohli ji hned v Anglii nebo v Americe vyzkoušet. Ale přece to nevzdáš. Vždyť to zvládne i kdejaký český študent. Nezoufej. V celé Jižní a Jihovýchodní Asii je hodně málo těch, kteří umí slušně anglicky. Pokud umí, tak většinou lámaně. Tak jako oni to zvládneš za rok učení taky. Ale musíš zabrat. Trénovat mozek znamená mládnout. Ostatně, víte který jazyk je na světě nejpoužívanější? Bad English – Špatná angličtina. Je to takový zvláštní jazyk, kterým se domluvíš s Indem stejně jako s Argentincem, Japoncem, Vietnamcem nebo Norem. Potíže nastanou v okamžiku, když se do téhle kosmopolitní skupiny připlete Anglán nebo Amerikán.

            Když už máme pohromadě prachy a lámanou angličtinu, nestojí nám žádná další překážka v cestě. Je třeba vyjít z ověřené pravdy, že požitek z cestování je nepřímo úměrný množství zavazadel. Požitkář jede do Indie s báglem tak do deseti kil. Jsou tací, kteří vystačí se šesti kily. Zoufalci si zabalí 25 kil. V Thajsku nebo Indonésii vystačíš i v prosinci s tričkem, vietnamkami a s prostěradlem na přikrytí přes noc. V Indii už v prosinci nebo lednu budeš občas potřebovat svetřík nebo větrovku. Kdybys nevystačil, koupíš za pár rupek vlněný tibetský šál. Ten se pak hodí i doma. Hlavně se řiď zásadou čím méně, tím lépe. Kdyby něco chybělo, dokoupíš to v Indii. Nezapomeň na lehký digitální foťák a na léky. Hlavně proti střevním příhodám. O ty v Indii při malé neopatrnosti není nouze. Bez očkování a pojištění asi není radno jezdit. Cenu jsem už započítal do těch čtyřiceti tisíc. Letenka vyjde tak na sedmnáct až dvacet. Skromné ubytování, jídlo a doprava je v Indii doslova za babku. Hlavně neber holení. Každý indický holič tě ve svém krámku nebo přímo na ulici oholí za necelé tři koruny tak dobře, jak jsi ještě oholený nebyl. Často je v ceně i masáž hlavy. Indické visum vyjde asi na šestnáct set a v Praze na indické ambasádě ti ho vystaví během čtyř dnů.

            Teď si asi říkáš: „No jo, ale kde mám začít, co tam budu dělat, kam pojedu, kde budu spát, co si tam počnu?“ Správné otázky. Snadno řešitelné. V žádném případě nešetři na tom nejdůležitějším, na bibli backpackerů neboli baťůžkářů. Tak se říká cestovatelům s baťohem či baťůžkem, kteří nespoléhají na drahé hotely, cestovky prodávající drahé rychlozájezdy ani na jejich odborný doprovod. Tou baťůžkářskou biblí je průvodce Lonely Planet (LP). Existují i jiní průvodci, jako třeba Rough Guide, ale LP má drtivá většina poutníků. Lonely Planet India pořídíš asi za devět stovek v mnoha pražských knihkupectvích. K tomu tak za stopadesát slušnou mapu. Starší LP by byl levnější, ale neměl by být moc starý. Nejdůležitější informace jsou totiž o levných i středně drahých hotýlcích v každém indickém zapadákově, který stojí aspoň trochu za vidění. No a tyhle informace stárnou. V průvodci taky najdeš spousty dobrých mapiček, povídání o památkách, dějinách, zeměpise, počasí, přírodě, politice, náboženství, dopravě, zvycích i zlozvycích obyvatelstva, národnostech, kastách, jazycích. Dozvíš se v něm na co si dát pozor a co si nesmíš nechat ujít. Je to společné dílo mnoha zkušených cestovatelů napsané živým a pružným jazykem. Jsou tam i drby a zajímavosti všeho druhu, takže se cítíš být hotovým Indem dřív, než jsi přijel do Indie. Ta lámaná angličtina, kterou jsem ti doporučoval, na to stačit nebude, ale na základní informace o ubytování, dopravě a památkách s ní vystačíš.

            Ještě se ti to zdá moc dobrodružné? Chápu. Z toho, co jsem napsal, pořád ještě nevíš, do čeho jdeš a máš strach. Poradím ti jak se ho zbavit. V knihovně najdeš knížky a na internetu (pokud je ti kolem šedesátky, vnouček ti s internetem pomůže a ještě při tom omládneš) hromadu článků od nespočetných Čechů, kteří tvoji VELKOU CESTU absolvovali před tebou. Ty články líčí cestu pisatelů krok za krokem. Kde byli, kam jeli, v kolik vstávali, co viděli, koho potkali, co jedli, co koupili, kde spali. Někdy je to moc podrobné, neuměle napsané a třeba nudné. Ale je to právě to, co potřebuješ. Dozvíš se spoustu podrobností, uvidíš, že cestu zvládnou ještě větší „břídilové“ než jsi ty a přestaneš se obávat neznámého. Na internetu najdeš nejenom podrobné povídání obyčejných lidiček. Jsou tam i neocenitelné zkušenosti profíků jako třeba Ivan Brezina. Dovolím si tvrdit, že přečíst si jeho čtivé, vtipné, věcné úvahy, postřehy a rady, by mělo být přímo povinností každého nováčka na cestách. Snad se pan Brezina nebude zlobit, když tady na ukázku ocituji alespoň názvy jeho článků. Přepadení, vydírání a uspávání nejen v Asii. Riziko přepadení či ublížení na zdraví je v celé Asii menší než doma. Následuje dokonalý přehled nebezpečí na cestách a opatření jak se jim vyhnout. Součástí je i doporučení: Ten, kdo chce být na cestách mermomocí okraden, by měl dodržovat několik následujících osvědčených zásad:...  Další názvy článků: „Rychlost času v Asii a asijských úřadech“. „Ztráta měřítek“. „Bakšiš“.

            Takže „No Problem“? Vlastně, jeden problém tady přeci ještě je. Jet do Indie na dobu kratší jak dva měsíce je holý nesmysl. Těch čtyřicet táců vydáš, ať jedeš na měsíc nebo na půl roku. Peníze stojí letenka, visum, Lonely Planet, mapa, očkování. To ostatní je už za pár korun, vlastně za pár rupií. Nejde ale jen o peníze. V Asii se nedá nic uchvátat. Cestu nenaplánuješ den po dni a hodinu po hodině. Často ztratíš celé dny čekáním na lístek na vlak, zpožděním vlaku, cestováním na obrovské vzdálenosti, únavou z horka nebo nemoci, povídáním s náhodnými přáteli, odpočinkem. Turista stráví tu i onde jednu, možná dvě noci a už zase balí, nastupuje do autobusu, auta, vlaku, letadla a spěchá vstříc novým zážitkům a místům. V tom kalupu ani nevychutnal pivo v místní zapadlé hospůdce s kamarády domorodými i z celého světa, kteří jej už očekávají jako štamgasta, nepoklábosil s místním trhovcem a žebračkou, neměl čas pospat si až do oběda a zbytek dne strávit nad novou knížkou, nad studiem místních reálií, či nad plány příštích dnů a týdnů. Na rozdíl od turisty, baťůžkář si tyhle příjemnosti vychutná dle libosti. Baťůžkář nepřijíždí do cizí země cestovat, on tam přijíždí bydlet a žít. Dva až tři měsíce utečou ani nevíš jak. Většina lidí, hlavně těch mladých cestuje na půl roku, rok, dva roky. Málokdo cestuje ve skupině větší jak jeden člověk. Ve dvou hrozí ponorková nemoc a jiné problémy. Když cestuješ sám, tak nejsi nikdy sám. V guesthousech - levných hotýlcích pro backpackery je pořád živo. Za třicet nebo padesát korun se můžeš ubytovat v dormitory. To je společný pokoj pro šest, deset, dvanáct lidí. Holky, kluci, staří, mladí, Japonci, Švédové, Argentinci, Češi dohromady. Jeden cestuje kolem světa a právě přijel z Austrálie, jiný z Thajska, třetí je už osm měsíců v Indii. Pořád je o čem povídat. Že by ti mohli něco ukradnout? Ale kde. Backpakeři nekradou a hlavně – říkal jsem ti přece, že máš vézt tak do deseti kil. Foťák, pas, letenku a kartu do bankomatu nosíš ve skrytém bederním pásu sebou. Pár rupií máš tak maximálně na týden. Až dojdou, vyplivne ti bankomat další. Jediná výhoda putování ve dvou je úspora za ubytování. Pokud nechceš spát v dormitory, zaplatíš za jednolůžák skoro totéž jako za dvoulůžák. Ale ubytování je na celé cestě jen málo významnou položkou. Pořád si ještě myslíš, že nejsi ten správný dobrodruh a drsňák pro takovou cestu? Tak abys věděl, nejvíc backpackerů jsou holky tak mezi osmnácti a třiceti. Jak jinak než většinou každá sama a alespoň na půl roku. Jsi na to už moc starý? Na to zapomeň. Na cestě potkáš spoustu kluků i dívek kolem šedesátky.

Co bylo v Indii

Nejhezčí: Překrásná sárí hýřící všemi barvami a ženy v nich zabalené.

Nejlepší: Přátelští lidé, nízké ceny, romantika, svoboda, bezstarostnost, nezávislost.

Nejzvláštnější: Setkání s obyčejnými, často negramotnými lidmi, kteří neznají ani základy angličtiny. Vzdělaným lidem je náš myšlenkový svět bližší než těm negramotným. Proto jsou ti vzdělaní méně záhadní a exotičtí.

Nejhorší: STRAŠLIVÝ, NEPOPSATELNÝ KRAVÁL. Lidé tak přátelští až byli často vlezlí, drzí, nesnesitelní.

THE END

Stručný chronologický popis celé cesty s mapkou.

Trasa

Trasa mojí "Velké cesty"

 

Zeleně jsou označeny úseky, které jsem projel na mém indickém kole

Žlutě jsou označeny úseky, které jsem absolvoval vlakem nebo autobusem

Červeně jsou vyznačena místa, kde jsem se kratší nebo delší dobu zdržel

Mapa

Delhi – Bulandsahr – Aligarh – Hatras – Ágra – Váránasi – Chakia - Bhabua  - Sásaram – Déhri – Nasriganj – Daudnagar – Gaya – Bodhgaya - Patna –  Hajipur  - Sonpur – Patna – Kalkata - Siliguri – Darjeeling - Gangtok – Kalimpong – Siligury - Delhi

 

15.10.2005

Letím letadlem Al Italia. Praha, Milan, Delhi

16. až 23.10.      Delhi

Osmidenní pobyt v hlavním městě Indie Delhi. První dny jsem se vyrovnával se drastickou změnou počasí, velkým rozdílem v časových pásmech a především s velkým kulturním šokem. Ten zažije asi každý Evropan, který se poprvé ocitne v Indii. Zvykám si na chaos indických ulic, velké horko, hluk. Žasnu nad apokaliptickým přelidněním Starého Delhi, procházím velkorysé Nové Delhi, jeho výstavní široké ulice, vládní čtvrť a míjím honosná, vojskem střežená sídla vládních a vojenských představitelů Indie. Navštěvuji největší mešitu Jama Masjid, Červenou pevnost, Qutb Minar neboli velký minaret, památku na velkou říši Mughalů. V areálu Qutb Minar také stojí jeden z divů světa sedm metrů vysoký, dva tisíce let starý sloup z téměř čistého železa, tak čistého, že sloup vůbec nerezne. Jako kluk jsem o tom sloupu četl a nesmazatelně mi uvízl v paměti jako cosi v daleké, tajemné Indii. Uběhlo několik desetiletí, čas oponou trhnul a já stojím před ním. Navštěvuji Ghandhi Smriti, místo, kde byl zastřelen Mahatma Ghandhi, Raj Ghat, kde byl Mahatma zpopelněn a nakonec museum Mahatmy Ghandhiho. Jsem šťasten, že mohu navštívit místa, o kterých jsem tolik četl. Dojem na mne udělala i česká ambasáda. Nachází se ve stejné budově jako slovenská ambasáda. Na jedné budově, za jednou vrátnicí vlají svorně vlajky obou našich národů. Na rozdíl od většiny ambasád jiných států, není česká a slovenská ambasáda střežena silnými ozbrojenými oddíly. Možná je dobře, že naše národy a naše státy nedávají důvod teroristům světa, aby se o nás zajímali. Několikrát dlouho pozoruji dění na hlavním vlakovém nádraží. Přeplněné indické vlaky jsou obávané a chci si ověřit pravdivost toho, co jsem o nich četl. To co vidím mi optimismu nepřidává. Setkávám se s mnoha Evropany i Indy a diskutuji reálnost mého plánu projet na indickém kole alespoň část indických planin kolem Gangy. Dlouho vybírám a nakonec kupuji nejběžnější indické cestovní kolo.

24.10.                Delhi  - Bulandshahr

Odjíždím na novém indickém kole značky Hero na venkov. Vůbec si nedovedu představit co mne čeká. Informace lidí jsou velmi rozporuplné. Mnozí mne pokládají za šílence a tvrdí, že pohyb na kole po indických silnicích je nemožný. Jiní naopak říkají, že by to neměl být problém. Prvních několik kilometrů mám pocit, že z vratkého indického kola musím každým okamžikem spadnout. Málokde se cítím tak bezpečný jako v sedle kola. Ovšem nikoli indického kola. Naštěstí si brzy zvykám na úplně rozdílnou geometrii kola a nakonec absolvuji několik set kilometrů v sedle bez nehody. Ačkoli jsem zvolil pokud možno méně důležité silnice, je provoz tak chaotický a nebezpečný, že mám neustále strach o život. Indičtí řidiči patří k nejbezohlednějším na světě. Zdá se, že lidský život pro ně nemá sebemenší cenu. Chaos na silnici bez jediné dopravní značky a očividně bez existence jakýchkoli dopravních předpisů  je nepopsatelný. Jediným pravidlem je právo silnějšího a bezohlednějšího.

Během mojí první etapy dlouhé 72 kilometrů pozoruji život v malých vesničkách a městečkách podél silnice. Připomíná to tady rumunský venkov. Zdá se mi, že jsem se ocitl ve středověku. Netuším, že opravdový středověk je teprve daleko přede mnou ve venkovských oblastech státu Bihár. Svatý muž sadhu mne zve na oběd v malém venkovském hinduistickém chrámu. Provádí mne po areálu a seznamuje s jejich místními bohy. Hinduisté jich prý mají několik set tisíc. Následkem nesčetných zastávek na focení všeho, co mne neustále uvádí v úžas, následkem oběda se svatým mužem, špatné silnice, nebezpečného provozu, zánětu horních cest dýchacích a nezvyklosti jízdy na vratkém indickém kole mám časovou ztrátu. Čas doháním trochu kaskadérskou jízdou za traktorem. Jede to rychle. Traktor mi rozráží nejenom vzduch, ale co je neméně důležité, i chaotický provoz. Do cíle mojí cesty, provinčního města Bulandshahr dorážím zbědovaný horkem, šlapáním na indickém kole bez předchozího tréninku, mračny prachu a děravou silnicí. Z napohled malého města se vyklubává město dvěstětisícové. Na rozdíl od evropských měst nejsem ale vůbec schopen odhadnout jeho velikost. To se mi daří až později, když si na poměry indického venkova trochu zvyknu.

25. až 26.10.      Bulandshahr

Až do odpoledne odpočívám po namáhavé cyklistické etapě v pokoji hotelu Natraj, Tančící bůh Shiva, v provinčním městě Bulandshahr. Dopisuji poznámky, třídím fotky v digitálním foťáku a čtu indické noviny. Když se konečně vynořím z pokoje, chopí se mne dospělý syn majitele hotelu. Včera mne ubytoval a teď už celé hodiny nedočkavě čeká až  mne bude moci vyzpovídat. Zajímá ho všechno o Evropě.

Teprve v půl šesté se vydávám na kole na prohlídku města.

Celý druhý den trávím jako osobní host nikoli hotelu, ale přímo host rodiny hoteliéra. Odpoledne jedeme autem na prohlídku města a okolí.

27.10.                Bulandshahr  - Aligarh

Na kole pokračuji 62 kilometrů do města Aligarh. Na strašných indických cestách je to dlouhá štreka a tak mi budík zvoní už před šestou ráno. Jenže zase nejde proud, svíčku nemám po ruce a tak si pospím do sedmi. Cestou zběsile fotím kde co. Děti jdoucí do školy, řeku, kde muži perou prádlo, buvolí potahy, život venkovských lidí. Připadám si jako Alenka v říši divů. Na výpadovce z Bulandshahru vidím „zjevení“. Žáci a studenti různého věku se scházejí a sjíždějí do školy. Po těch několika dnech, kdy jsem potkával převážně negramotné venkovany, mi ti žáci jdoucí do školy připadají skutečně jako zjevení. Cítím dojetí. Mám pocit, že mít v Indii možnost chodit do školy je veliké štěstí. Dar od boha.

28.10.                Aligarh  - Hatras

Z Aliharh do Hatras je to na kole jen 34 kilometrů. Mohu si pospat. Asfaltová silnice je neobyčejně kvalitní a provoz mnohonásobně menší než v předešlých dnech. Skoro by se dalo říct klídek.

Doploledne ještě pobíhám po Aligarh. Kolem poledne vyrážím směr Hatras.

Prohlížím si náboženský areál džinistů. Potkávám Prakashe (21) a Neetu (18) kteří spolu „chodí“ z lásky. Něco neslýchaného. Fotím třídiče lahviček od léků a umírající mladou jalovičku. Srazila se s autem. Umírá dlouze a bolestně, bez pomoci v prachu u cesty. Zabít ji nelze. To by byl zločin.

29.10.                Hatras  - Ágra        

Dnes mám před sebou opět krátkou etapu, asi 50 kolometrů na kole po dobré silnici. V malém městečku Khandauh mne zve mladý učitel do jeho třídy na hodinu angličtiny. Pro děti je to velká událost, na vlastní oči vidět a dokonce anglicky mluvit s opravdovým cizincem, navíc Evropanem. Učitel je bystrý a podnikavý, škola je soukromá a je jeho majetkem. Přesto mi je líto jeho i jeho žáků. Učí děti angličtině a přitom jeho vlastní výslovnost i schopnost dorozumění se je žalostná. Jak se chudáci děti mají něčemu naučit? Během následujících týdnů zjišťuji, že to vůbec nebyla výjimka, spíše pravidlo. Takový stav je i v ostatních rozvojových zemích v Asii. Pozdě odpoledne přijíždím do slavné Ágry a v podvečer už ze střechy mého hotýlku obdivuji bájný Taj Mahal.

30.10. až 3.11.   Ágra

Po náročných cykloetapách venkovem si užívám lenošení. Potloukám se v okolí bílého Taj Mahalu, na kole zajedu na protější břeh řeky Jamuna, kde stojí základy nedostavěné kopie Taj Mahalu, který měl být postaven z černého mramoru. Prohlédnu si monumentální červenou pevnost Agra Fort. Procházím uličkami, tržišti, občas mne někdo pozve do předměstského domku, okukuji dění na pohřebních ghatech na břehu řeky. Předposlední den kupuji jízdenku na vlak pro sebe a mé kolo z Ágry do Váránasi. Nákup jízdenky není vůbec snadná záležitost, ale proběhl relativně hladce. Méně hladce probíhá druhý den večer podání kola jako spoluzavazadla.

4.11. až 8.11.     Váránasi

Po celonoční, 600 kilometrů dlouhé, jízdě vlakem z Ágry do Váránasi se ubytuji v jednom z desítek guesthausů nedaleko břehu posvátné Gangy. V tomhle nejlegendárnějším, nejposvátnějším městě Indie strávím nezapomenutelný týden pozorováním exotického života v rušných uličkách a na nábřežních ghatech. Některé výjevy jsou jako z jiného světa. S náhodnými známými cestovatelkami z Izraele pohřbívám do Gangy Indicko – Židovskou babičku, v areálu slavné místní university strávím odpoledne s nejchytřejším studentem, jakého jsem kdy potkal, v kině shlédnu jeden z pověstných bollywoodských filmů.

9.11.                  Váránasi  - Chakia

Opět na kole. 51 kilometrů po slušné silnici není problém a tak cestou stihnu pětihodinovou návštěvu v jedné ze stovek bezejmenných vesniček daleko od hlavní cesty. Vynikajícím průvodcem mi je šestnáctiletý student, který mluví velmi slušnou angličtinou. Zemřel mu otec a tak už v šestnácti spolu s matkou farmaří na rodinné farmičce. Společně navštívíme místní hinduistickou modlitebnu, muslimskou mešitu, místní školu, ošetřovnu a několik chudých i bohatších statků a obydlí různých kast. Večer v městečku Chakia nenacházím žádný hotel ani ubytovnu. Zachraňuje mne pozvání na nocleh do rodiny místního lékárníka. Jako obvykle už v sedm večer vypnou v celém městě proud a tak s lékárníkem podnikám procházku po temném městě osvětleném jenom ohni a ohníčky na ulicích. Do noci si pak povídáme při petrolejové lampě.

10.11.                Chakia – Hata - Bhabua 

49 kilometrů na kole po venkovských cestách. Žádný asfalt, žádná auta, brody přes potoky, hliněné vesničky bez elektrického proudu.

11.11.                Bhabua

Trávím dvě noci v nejprostší ubytovně pro poutníky. Cena za nocleh je 18,- korun. Celý den prohlížím středně velké město zapomenuté někde v šestnáctém století.

12.11.                Bhabua – Bhagwanpur – Chanári – Kudra – Sásaram

Dneska to byla šichta. 65 kilometrů na kole cestou necestou. Opět brody, potoky, dřevěné lávky, hliněné vesničky. Ti lidé nejspíš ještě nikdy neviděli bělocha. Ani v televizi, protože nemají elektriku.

13.11.                Sasaram

Nejhlučnější a nejšpinavější město jaké jsem kdy viděl. V průvodci ho nazývají „Bowl of dust - Mísa prachu“. To sedí. Tady ve městě Sasaram vesnická idylka skončila. Městem prochází „Grand Trunk Road“, nejfrekventovanější indická „dálnice“.

14.11.                Sasaram  - Dehri

Dnes pojedu na kole jenom 18 kilometrů po indické dálnici. S evropskou dálnicí to má málo společného. Dopoledne v Sasaramu ještě navštívím architektonicky zajímavé mausoleum slavného stavitele Grand Trunk Road šáha Sher Shar. Odpoledne v Dehry obhlížím několikakilometrový most přes téměř vyschlou řeku Son a večer jdu poprvé k indickému holiči. Je to velký zážitek za 3 koruny.

15.11.                Déhri – Nasriganj - Daudnagar

Na kole 46 kilometrů vesničkami podél řeky Son. V městečku Nasriganj je brod přes téměř vyschlou řeku. Naložené kolo vláčím tři kilometry hlubokým pískem. V Daudnagaru spím opět v dharamshale, ubytovně pro potníky. Je skromná, ale pěkná, nově postavená. Městečko je bohem zapomenutá ospalá díra bez elektriky. Nikde nemají pro cizince životně důležitou vodu v láhvích.

16.11.                Daudnagar – Gaya

70 kilometrů na kole! Nejzbědovanější “asfaltka” Indie. Nemám pitnou vodu a tak jedu celou cestu na velmi svérázný indický čaj s mlékem. Kupuji jej po jedné rupii, tedy šedesáti haléřích v hliněných kalíšcích na jedno použití u cesty snad co dva kilometry. Romantická krajina, mnoho chodců, žádná auta. Večer si prohlížím skoro půlmilionové město Gaya. V ulicích obrovské hromady hnijících odpadků, krávy, prasata, neprostupné davy chodců. Most přes širokou vyschlou řeku spadl a tak se nekonečný zástup lidí brodí pískem a blátem za temné noci s malými lampičkami v ruce. Dost bizarní, strašidelný výjev.

17.11.                Gaya - Bodhgaya

Dnes jedu 13 kilometrů. Je to poslední, nejkratší etapa na kole.

18.11 až 23.11.   Bodhgaya

Příjemné, malé, na indické poměry čisté a klidné městečko, nejvýznamnější poutní místo buddhistů. Buddha tady dosáhl osvícení pod banyanem. To je indický národní strom s košatou korunou. Z jeho větví visí dolů nesčetné výhonky, které se zakořeňují v zemi. Ten strom tu stále je a vedle něho byl postaven monumentální Mahabodi Temple. Zůstanu tady několik dnů. Bude se tu příjemně odpočívat, a protože se tady děje spousta zajímavých událostí, rozhodně se nudit nebudu. Čistím kolo, seřizuji jej a připravuji na prodej. Dál pojedu vlaky a autobusy. Velkým zážitkem je účast na festivalu slunce, kde svátečně nalíčené a oblečené ženy obětují různé potraviny vycházejícímu slunci. Několikrát navštívím zvláštní charitativní „nemocnici“ ve stanech, kde lékaři z předních indických klinik provedou zdarma během dvaadvaceti dnů dvaadvaceti tisícům nejchudších pacientů operace očních vad. Důkladně prohlížím hlavní chrám Mahabodi a mnoho dalších budhistických reprezentativních chrámů postavených tady v Bodhgaya vládami hlavních buddhistických zemí.

Členem Komunistické strany Bangladéše a úředníkem Bangladéšské vlády Sunilem Kanti a jeho rodinou jsem pozván na celodenní výlet tuk tukem po význačných místech spojených se životem Buddhy. Prodávám moje indické kolo. Jezdil jsem na něm přesně jeden měsíc.

24.11.                Bodhgaya – Gaya – Patna - Hajipur

Ráno odjíždím tuk tukem na vlak do Gaya. Na nádraží potkám Dominika z Francie a s ním pak jedeme vlakem do Patna, hlavního města státu Bihár. Odtud zase tuk tukem do Hajipuru. Za mostem přes řeku Gandak je náš cíl Sonpur. Tam se od zítřka koná největší veletrh skotu na světě a zároveň jedna z masových rituálních koupelí, kterými je Indie proslavená.

25.11. až 26.11.   Sonpur

Veletrh skotu i rituální koupání jsou velkolepé. Ke koupi jsou i sloni. Kolik se koupalo lidí? Možná tři sta tisíc, možná tři čtvrtě miliónu. Nestačil jsem je spočítat. Taky tam byli Banjaros, prý přímí příbuzní našich Cikánů. Někteří měli lepru.

27.11.                Sonpur – Patna - Kalkata

Ze Sonpuru opět tuk tukem zpět do Patny a pak šest set kilometrů dlouhá cesta vlakem do Kalkaty, během které osm hodin diskutujeme o životě s Rahm Thakurem.

28.11. až 7.12.   Kalkata

Do Kalkaty přijel vlak v 01,15 hodin ráno. V noci nemohu jít hledat hotel v neznámém městě a tak spím mezi Indy nocujícími na peróně. Ráno vyrážím hledat hotel do čtvrti Chowringhee.

S překvapením zjišťuji, že Kalkata už dávno není „Umírající metropole! Indické peklo! Apokalyptická nekropole hladu a nemoci!“, jak popisují nesčetné články. Město jsem si zamiloval a zůstávám tady jedenáct dnů. Tři dni věnuji práci dobrovolníka v Nirmal Hriday, Domě smrti Matky Terezy. Prohlížím ZOO, procházím děsivé slumy, ve kterých živoří ti nejchudší i čtvrti boháčů. Pochovám si sirotky v sirotčinci Matky Terezy. Pěšky prochodím město křížem krážem, vozím se městskými autobusy, loděmi po řece Hooghly i metrem. Několikrát přejdu řeku po pověstném Howrah Bridge, obdivuji obrovské květinové, zeleninové a ovocné trhy. Zážitkem je návštěva South Park Street Cemetery, starého hřbitova z doby britské koloniální éry. Obdivuji honosné, ale zchátralé koloniální paláce i monumentální, v noci osvětlený Victoria Memorial a katedrálu St. Paul’s.

8.12. až 9.12      Kalkata - New Jalpaiguri

Nočním vlakem jedu na sever do sedm set kilometrů vzdáleného New Jalpaiguri - Siligury a potom ještě šedesát kilometrů džípem do horského města Darjeeling, světově proslulého centra pěstování čaje,. Při výjezdu vlaku z Kalkaty jsou podél trati desítky kilometrů děsivých slumů nejchudších vyděděnců.

10.12. až 14.12  Derjeeling

Všude, kam oko dohlédne hory, svahy pokryté nekonečnými jakoby sametovými plantážemi nejlepšího čaje na světě. Tomu všemu vévodí důstojná, sněhem zářící Kanchenjunga vysoká 8.598 metrů, třetí nejvyšší hora světa. Ve sluncem prozářeném dni sestupuji z mrazivého Darjeelingu do subtropického ráje vánočních růží a mandarinek v údolí řeky Little Rangeet. Jeden z mých nejúchvatnějších horských zážitků.

15.12.                Darjeeling - Gangtok 

Šedesát kilometrů džípem mezi nekonečnými svahy podhůří Himálaje a krásným údolím řeky Teesta. Odpoledne a večer si už prohlížím hlavní město státu Sikkim, Gangtok. Asi je tu jindy krásně, ale dnes je mlha, čas se krátí a tak už druhý den ráno popojíždím dál.

16.12.                Gangtok - Kalimpong

Další horské městečko, nádherné hory. Pěstují tady sazenice orchidejí na vývoz do celého světa.

17.12.                Kalimpong

Ráno trávím v buddhistickém klášteře a pak se kochám výhledy z 1704 metrů vysokého Deolo Hill  na majestátní zasněženou Kanchenjungu. Odpoledne jdu do školky orchidejí.

18.12. až 19.12.  Kalimpong - Siligury - New Delhi

Celý den trávím ve frontách na místenkovou jízdenku. K večeru odjíždím nejlevnější třídou bez místenky za 240,- rupií, to je necelých sto padesát korun, na 1650 kilometrů dlouhou cestu. Po třiatřiceti hodinách ve vlaku přijíždím do New Delhi. V půl třetí ráno jsem konečně ve čtvrti Paharganj v hotelu Camran Lodge. Víc jak před dvěma měsíci jsem tady začal poznávat Indii. Teď se cítím jako bych přijel domů, do důvěrně známých míst. V říjnu tady bylo vedro. Teď je příjemných dvacet a k večeru se unese svetřík.

20.12. až 21.12.   Delhi

Doháním, co jsem nestihl na začátku mé indické cesty. Svezu se prvním krátkým úsekem nově vznikajícího supermoderního metra, zajdu do rezidence a dnes muzea Džavaharlála Nehrú, do muzea indických železnic a do rezidence Nehrúovi dcery a velké indické političky Indíry Ghandiové.

22.12.2005         Delhi - Milán - Praha

Ve 02,50 ráno odlétám s Al Italia z Delhi.  7,30 až 9,45 čekám na přestup v Milánu.  11,15 přilétám do Prahy

Chcete se do Indie podívat?

Nemáte zkušenosti s cestováním do exotických zemí? Neznáte jazyky? Máte obavy?
Nevadí.
Partě tří až osmi lidí nabízím doprovod a zorganizování cesty do Indie tak, jak jsem ji absolvoval já.
S baťohem na zádech, za nejnižší možnou cenu. Žádné reklamní slogany, žádné luxusní hotely s bazénem.
Prostě toulky po Indii takové, jaká skutečně je.
Program dohodneme podle vašeho přání a mých zkušeností.

Moje nabídka je čistě soukromá a nemá nic společného s naší cestovní kanceláří.
Mé služby nabízím spíše jako kamarád, pro dobrý pocit, že bych dodal odvahu a zkušenostmi trochu pomohl
několika váhavějším a třeba jazyků neznalým nadšencům.
Finanční otázku i případné zádrhele spojené s cestou by si řešil každý sám.

Volejte a pište na tel:   381 259 915

Odkazy:
Ubytování v Táboře